Jak jsem běžel půlmaraton v Olomouci

Někdy jsou nejlepší akce ty, které člověk moc dlouho neplánuje.

A přesně takový byl pro mě půlmaraton v Olomouci 2025.

Nebyl to závod, na který bych se měsíce cíleně připravoval. Neměl jsem rozepsaný běžecký plán, neladil jsem objemy, tempo, gely ani přesnou strategii. Spíš jsem už delší dobu v hlavě nosil myšlenku, že bych si jednou takovou velkou běžeckou masovku chtěl zažít.

A pak najednou přišel den závodu.

Na Facebooku jsem v jedné olomoucké skupině zahlédl příspěvek od paní, která nabízela startovné. Nemohla běžet a chtěla ho někomu přenechat.

Ten den byl 14. 6.

A já jsem si řekl něco ve stylu:

„Ty jo. Tak teď, nebo nikdy.“

Běh byl kdysi můj hlavní nástroj na hubnutí

K běhu jsem se dostal někdy kolem roku 2014.

Začal jsem běhat souvisleji. Ne jako závodník, ne podle dokonalého tréninkového plánu, ale prostě jako člověk, který chtěl něco dělat se svou váhou, kondicí a tělem.

Jednu dobu byl pro mě běh opravdu hlavní nástroj na hubnutí.

Chodil jsem běhat často. Fakt často. A bylo to znát. Váha šla dolů, cítil jsem se líp, ve fotbale se mi hrálo lépe a začal jsem poprvé víc chápat, že tělo se dá měnit. Že když člověk něco dělá pravidelně, výsledky se postupně objeví.

Později jsem začal zapojovat i kruhové tréninky, intervaly a různé kondiční věci. Až po zranění kolene v roce 2016 jsem se postupně víc dostal do fitka a začal chápat, že existuje i silový trénink.

Došlo mi, že samotným kardiem se všechno nevyřeší.

Běh je super. Chůze je super. Kondice je super. Ale tělo potřebuje taky sílu, stabilitu, svaly, pevnost a dlouhodobý systém.

Dneska to vnímám mnohem komplexněji.

Ne jako „běh versus fitko“. Spíš jako skládačku. Chůze, běh, silový trénink, mobilita, sport, hory, běžný pohyb během dne. Všechno má svoje místo.

Závodní běžec jsem ale nikdy moc nebyl

I když běh mám v životě už dlouho, závodů jsem moc neběžel.

Myslím, že předtím jsem běžel asi dva závody na 10 kilometrů. A tím moje běžecká závodní kariéra v podstatě končila.

Nikdy jsem nebyl úplně typ člověka, který si půl roku dopředu koupí startovné, zakroužkuje datum v kalendáři a začne podle toho přesně trénovat.

Vždycky jsem na podobné akce spíš pokukoval z dálky.

Říkal jsem si:

„Sakra, někdy bych si to chtěl zkusit.“

Zažít start. Dav běžců. Atmosféru města. Lidi podél trati. Běžet Olomoucí, kterou znám, ale úplně jinak.

Jenže pořád to bylo takové neurčité „někdy“.

A pak přišel Facebook, příspěvek v olomoucké skupině a možnost běžet ještě ten večer.

Startovné necelou hodinu před startem

Na celé té akci byl krásný ještě jeden detail.

Paní, která startovné nabízela, mi ho předala přímo ve městě necelou hodinku před startem. Byla tam se svojí skupinkou — kolegy, rodinou, známými — a všichni byli hrozně fajn.

Nechtěli za to nic.

Jen mi řekli, ať si to užiju.

A mně to přišlo strašně milé.

Takové malé lidské setkání, které člověk vůbec neplánuje, ale pak mu zůstane v hlavě. Prostě další človíček, kterého v životě potkáš. Vaše cestičky se na chvíli protnou, něco si předáte — v tomto případě doslova startovné na půlmaraton — a zase jdete dál.

Po závodě jsme se ještě pozdravili. Byla to moc příjemná tečka.

Možná i proto na ten závod nevzpomínám jen jako na sportovní výkon. Byl to celý malý příběh. Náhoda, město, lidi, podpora, atmosféra a jeden spontánní nápad, který se během pár hodin proměnil v 21 kilometrů Olomoucí.

Nešel jsem do toho z gauče

Tohle je podle mě důležité říct.

Nebyl to příběh typu: člověk nic nedělá, zvedne se z gauče a nějakým zázrakem uběhne půlmaraton.

Tak to nebylo.

Já jsem sice nebyl cíleně připravený na půlmaraton, ale dlouhodobě se hýbu. Cvičím, chodím, občas běhám, hraju fotbal, chodím po horách a celkově se snažím mít tělo použitelné.

A právě tohle se podle mě v ten den ukázalo.

Neměl jsem půlmaratonskou přípravu.

Ale měl jsem roky pohybu.

A to je rozdíl.

Helenka, její maminka, fotbalisti a známé tváře

Na závodě mě přišla podpořit Helenka, za což jí moc děkuju.

A nebyla to jen taková symbolická podpora někde na startu nebo v cíli. Po trase jsme potkali i její maminku. Tchyni. To taky pobavilo.

Do toho byli po trase kamarádi z fotbalu, kteří zafandili. Na jednom občerstvováku jsem dokonce potkal kámoše z dřívějšího fotbalu, který tam byl v hospodě.

To jsou přesně ty momenty, které člověka hrozně nakopnou.

Běžíš, už to není úplně zadarmo, v hlavě se začínají ozývat různé hlasy, nohy si taky něco myslí — a najednou slyšíš známý hlas, vidíš známou tvář, někdo ti fandí, někdo se směje, někdo tě hecuje.

A v tu chvíli máš najednou o trochu víc energie.

Tohle je na podobných závodech fakt super. Když jsou lidi podél trati, fandí, tleskají a podporují i úplně cizí běžce. Člověk si pak uvědomí, že neběží jen nějakých 21 kilometrů.

Běží v atmosféře města, lidí a celé té akce.

A to tě nese.

Organizace byla na jedničku

Musím říct, že organizace závodu byla fakt super.

Všechno bylo jasné, přehledné, člověk věděl, kam má jít, co má dělat a kde co je. Občerstvení během závodu fungovalo dobře a bylo fajn, že si člověk mohl vybrat.

Byla tam obyčejná voda, něco na doplnění cukru a soli, barevné pití — asi ionťák — a celkově to bylo nachystané tak, aby člověk po cestě nemusel nic složitě řešit.

Já jsem měl s sebou i gel, což se určitě hodilo.

Protože ono se to nezdá, ale půlmaraton je palba. Výdej jak prase. Zvlášť když člověk není běžec, který má přesně odladěné tempo, pití, gely a celé závodní fungování.

Co bych příště udělal jinak

A i když jsem rád, že jsem to dal, pár věcí bych příště určitě udělal jinak.

Víc bych si pohlídal elektrolyty. Dal bych si víc izodrinku, soli, minerálů a možná bych si lépe pořešil i hořčík před závodem. Ne stylem „něco tam pošlu a uvidím“, ale trochu promyšleněji.

Vzal bych si o jeden gel víc.

Jeden gel byl fajn, ale u půlmaratonu už člověk energii fakt pálí. A když chce držet tempo, tak se každá taková věc počítá.

Taky bych nezastavoval na pití.

To byla taková začátečnická věc. Místo toho, abych kelímek vzal, napil se za běhu a zahodil ho, jsem zastavoval. Jenže každé zastavení tě rozhodí. Rozbije rytmus, nohy se trochu zaseknou a pak se znovu rozbíháš.

Příště bych to udělal víc závodně:

vzít, napít, zahodit, běžet dál.

A ještě jedna věc: startovní koridor.

Měl jsem se posunout víc dopředu. Ono to šlo. Člověk se mohl postavit dál, než měl svoje původní startování. A já jsem to trochu podcenil.

Na začátku jsem pak hodně lidí předbíhal. A to stojí síly. Kličkování, změny tempa, brzdění, zrychlování. Kdybych stál víc vepředu, možná by mě to líp rozběhlo a celkové tempo by bylo o něco lepší.

Na druhou stranu jsem začal s rozvahou. Nenapálil jsem to.

A to bylo dobře.

Protože můj hlavní cíl byl jasný:

doběhnout.

Půlmaraton není sranda

I když trénuju, cvičím a myslím si, že nějakou fyzičku mám, pořád se na běh nespecializuju.

A to je potřeba respektovat.

Půlmaraton není jen „trochu delší běh“. Je to 21 kilometrů. A pokud to člověk chce běžet slušně, není to zadarmo.

O to větší respekt mám ke všem lidem, kteří to doběhli.

A možná ještě větší respekt mám k těm, kteří třeba přes rok moc necvičí, nemají silový trénink, neběhají systematicky, nemají ideální přípravu — a přesto se postaví na start, běží a nějak to ukousnou.

Uvnitř třeba hoří, ale navenek jedou dál.

To je na tom krásné. Každý má svůj závod. Každý má svoje tempo. Každý má svoje krize. A přesto se všichni nějak posouvají dopředu.

Krize byly. Ale šlo to

Nebudu dělat, že jsem celou trasu letěl jako pírko.

Byly tam krize. Byly tam momenty, kdy jsem cítil, že to není úplně zadarmo. Kdy už člověk ví, že běží dlouho, že ještě není konec a že tělo začíná vyjednávat.

Ale přes to všechno to nakonec bylo v pohodě.

Ne lehké.

Ne dokonalé.

Ale zvládnuté.

A možná právě proto z toho mám dobrý pocit.

Dvě hodiny byly blízko

V hlavě jsem měl jednu hezkou hranici.

Půlmaraton pod dvě hodiny.

Není to olympijský limit, ale pro hobby běžce je to pěkná meta. Kulatá, jednoduchá, motivační.

Nakonec se mi to nepovedlo úplně přesně. Do vysněných dvou hodin mi chybělo pár minut. Myslím, že výsledný čas byl kolem 2 hodin a 7 minut. Narámek byl 2:07:35, každopádně ofi čas jsem měl tuším nižší. Ty 2 hodiny ještě určitě potrénuji. Kalorií to bylo necelých 2000.

Jasně, člověk si pak říká, kde mohl ty minuty najít.

Lepší startovní pozice.
Méně zastavování na občerstvení.
Jeden gel navíc.
Lepší příjem energie a minerálů.
Možná trochu specifičtější běžecká příprava.

A dvě hodiny by možná padly.

Ale zároveň si říkám:

„Hele, ty ses k tomu dostal v den závodu. Bez cílené přípravy. A uběhl jsi půlmaraton kousek od dvou hodin.“

A to beru.

Medaile, která mi připomíná víc než čas

Medaile, kterou jsem dostal, je krásná.

Mám ji doma pěkně vystavenou.

A pokaždé mi připomene nejen samotný závod, ale celý ten příběh kolem. Facebookový příspěvek. Předání startovného ve městě. Milou paní a její skupinku. Helenku na trati. Tchyni. Fotbalisty. Známé tváře. Kámoše na občerstvováku. Krize. Finiš.

A hlavně to, že někdy se vyplatí říct prostě:

„Jo, jdu do toho.“

Tělo si pamatuje

Celý tenhle zážitek mi krásně propojil několik etap mého života.

Běh kolem roku 2014 jako nástroj hubnutí.
Fotbal a lepší kondice.
Kruháče a intervaly.
Zraněné koleno.
Fitko od roku 2016.
Pochopení, že silový trénink je základ.
A pak o roky později spontánní půlmaraton.

Dřív jsem si myslel, že všechno vyřeší kardio.

Dneska už vím, že ne.

Ale taky vím, že kardio má svoje místo. Běh má svoje místo. Chůze má svoje místo. Síla má svoje místo.

A největší smysl to dává ve chvíli, kdy z toho člověk neudělá náboženství, ale normální součást života.

Neřekl bych o sobě, že jsem běžec.

Spíš člověk, který běh v určitých obdobích života používal jako nástroj. Na hubnutí, na kondici, na hlavu, na fotbal, na zlepšení výdrže.

A i když dneska vidím větší hodnotu v kombinaci silového tréninku, chůze, mobility a občasného běhu, ten běh tam pořád někde je.

Možná právě proto mě ten půlmaraton tolik bavil.

Nebyl to výstřelek úplně mimo můj život. Spíš připomenutí jedné starší linky, která se mnou pořád zůstala.

Proč to patří i do mého pohybového systému

Tenhle článek nechci brát jen jako vzpomínku na jeden závod.

Beru ho i jako malou ukázku toho, jak přemýšlím o pohybu celkově.

Nejde mi o to být specialista na jednu jedinou věc. Nechci řešit jen maximálku v posilovně, jen běžecké časy, jen kroky, jen váhu, jen svaly nebo jen výkon.

Chci mít tělo, které je použitelné.

Tělo, které zvládne běžný život. Výlet. Kopec. Fotbal. Trénink. Dlouhý den na nohách. A občas i spontánní půlmaraton.

Právě proto mě baví kombinace jednoduchého silového tréninku, chůze, mobility, základní kondice a rozumného režimu. Není to sexy zkratka. Není to trik na 30 dní. Ale dlouhodobě to funguje.

A přesně z toho vychází i moje přemýšlení kolem FigoFit / ITFIT systému.

Jednoduché cviky. Základní pohybové vzory. Síla. Stabilita. Pravidelnost. Chůze. Kondice. Žádná věda pro atlety, ale systém pro normální život.

Ten půlmaraton byl vlastně takový test v praxi.

Neplánovaný, spontánní, trochu punkový.

Ale tělo si s tím poradilo.

Jsem rád, že jsem do toho šel

Zpětně jsem fakt rád, že jsem tu nabídku na Facebooku nepřejel.

Že jsem si neřekl:

„Nemám natrénováno.“
„Je to moc narychlo.“
„To nemá cenu.“
„Co když to nedám?“

Prostě jsem šel.

A ono to vyšlo.

Ne dokonale. Ne pod dvě hodiny. Ale vyšlo.

Uběhl jsem půlmaraton v Olomouci, zažil atmosféru velkého závodu, potkal po trase Helenku, tchyni, fotbalisty, známé tváře, kámoše na občerstvováku a zase si potvrdil, že dlouhodobý pohyb má smysl.

Protože člověk nikdy neví, kdy se mu bude hodit.

Třeba zrovna 14. června, když na Facebooku vyskočí startovné na půlmaraton.

A ty si řekneš:

„Tak jo. Jdu do toho.“