Jel jsem přes půl Evropy na Maglić. Hodinu a půl pod vrcholem mě otočil medvěd

Sedm dopravních prostředků, noc na hovno, stopování přes Černou Horu, bunda z Lidlu, kterou jsem nutně potřeboval na vrchol, medvěd několik desítek metrů ode mě a nakonec moře. Maglić jsem nedal. No a co.

Maglić jsem měl v hlavě už nějakou dobu.

Nejvyšší hora Bosny a Hercegoviny, 2 386 metrů, přímo na hranici s Černou Horou. A protože mě samozřejmě nenapadlo udělat to jednoduše, vybral jsem si výstup z černohorské strany od Mratinje.

Když se dnes podívám na mapu, existují rozhodně jednodušší způsoby, jak se na Maglić dostat. Třeba přes Bosnu, Foču a Prijevor.

Ale to bych zase neměl tenhle příběh.

Přes půl Evropy na konec asfaltu

Celé dobrodružství začalo už cestou do Bratislavy.

Vlak, přesun na nocleh, pár hodin spánku a potom letiště v hodinu, kdy normální člověk ještě ani nezačal přemýšlet o vstávání.

V 5:50 ráno jsem letěl z Bratislavy do Podgorice.

A tím začala postupná cesta do míst, kde s každým dalším kilometrem ubývalo spojů, lidí a civilizace.

Celkově jsem během cesty vystřídal snad sedm různých dopravních prostředků a způsobů přesunu. Vlak, přesuny po Bratislavě, letadlo, autobusy, vlastní nohy a nakonec samozřejmě i stop.

Z Plužine jsem kus cesty prostě vyrazil pěšky. Batoh na zádech, silnice, tunely a představa, že nějak se tam přece dostat musím.

Asi po čtyřiceti minutách se povedl stop.

Balkános.

A najednou jsem byl v Mratinje.

Wi-Fi? Mám fotku. A vedle jede disco.

Moje ubytování bylo prakticky na konci asfaltu, přímo u nástupu do hor.

Žádný horský resort. Žádné wellness. Žádná recepce s aplikací.

Když jsem potřeboval heslo na Wi-Fi, domácí vytáhl telefon a ukázal mi fotku hesla ve svém telefonu.

To je přesně ten druh technologie, který na Balkáně funguje naprosto spolehlivě.

A nedaleko se pařilo.

Balkánská hudba, lidi, pohoda. Prostě disco. Říkal jsem si, že je asi nějaká akce.

Jenže druhý den se pařilo znovu.

Zatímco já jsem řešil trasu, počasí, výbavu a medvědy, dole běžel mnohem stabilnější program.

Disco.

A ještě nutně potřebuju bundu

Před horou jsem samozřejmě řešil výbavu.

Nahoře může foukat. Může být zima. Počasí ve dvou tisících metrech je něco jiného než dole.

A potom jsem v Lidlu narazil na levnou hybridní bundu asi za 14 eur.

Proběhla klasická mentální operace:

Takže bunda putovala se mnou.

Přes půl Evropy. Do Černé Hory. Na Maglić.

A později zase přes půl Evropy domů.

Na sobě jsem ji neměl ani jednou.

Ale nepředbíhejme.

Ráno vyrážím sám

Ráno jsem vyrazil z Mratinje vzhůru.

Sólo.

Od začátku jsem měl v hlavě jednu věc – medvědy.

Věděl jsem, že v těchto horách žijí, takže jsem se hlavně v lese snažil nedělat to, co při sólo výletech dělám normálně: dvě hodiny jít potichu a mít podcast ve sluchátkách.

Podcast tentokrát hrál nahlas. Mluvil jsem. Občas zatleskal. Prostě jsem o sobě dával vědět.

Výstup z Mratinje byl dlouho poměrně strmý. Stoupal jsem lesem a dolinou vzhůru a právě tam jsem měl z medvěda největší respekt.

Postupně jsem se ale dostával výš.

Blížil jsem se k místu, kde se strmý výstup začíná otevírat do vysokohorské planiny.

A paradoxně jsem začal být tišší.

Restartoval jsem telefon, podcast přestal hrát a zároveň jsem už měl pocit, že to nejhorší „medvědí území“ pomalu nechávám pod sebou.

První varování

A právě někde před výlezem na otevřenou planinu jsem narazil na obrovská hovna.

A když říkám obrovská, myslím přesně ten typ hromady, u které se člověk v medvědím teritoriu zastaví a chvíli na ni kouká.

Nevěděl jsem samozřejmě jistě, komu patří. Jenže jejich velikost rozhodně nebyla něco, co by člověku v dané situaci dodalo pocit naprostého bezpečí.

Byl jsem už vysoko a prakticky před výlezem do otevřenější krajiny.

Pokračoval jsem.

Po strmém výstupu dolinou se přede mnou konečně otevřela vysokohorská planina s terénními vlnami.

A pamatuju si ten pocit:

Můj plán přitom nebyl jen dojít na první vrchol a otočit se.

Chtěl jsem pokračovat přes Veliki Maglić, přes hřeben a sedlo až na bosenský Maglić ve výšce 2 386 metrů a potom se celou trasou vrátit zpátky do Mratinje.

V tu chvíli jsem od hlavního cíle odhadoval ještě přibližně hodinu a půl.

A potom jsem ho uviděl.

Medvěd

Přesnou vzdálenost samozřejmě nevím. Zpětně ji odhaduju na několik desítek metrů, možná kolem padesáti.

Byl ale dost blízko na to, abych viděl hlavu, uši a kam se dívá.

A hlavně dost blízko na to, aby se z abstraktního „v těchto horách žijí medvědi“ během jedné sekundy stalo:

Tamhle je kurva medvěd.

Působil na mě jako opravdu velké dospělé zvíře. Když jsem nad tím později přemýšlel podle stavby těla a hlavy, připadal mi spíš jako samice.

Je to ale jen můj zpětný dojem. Pohlaví jsem samozřejmě v té situaci určit nedokázal.

Stejně tak nechci zpětně vyrábět přesnou velikost. Nic jsem neměřil. Kdyby se ale postavil na zadní, v mojí hlavě to bylo zvíře klidně kolem dvou metrů vysoké.

Prostě na mě působil obrovsky.

Medvěd se ke mně nerozběhl.

Nezaútočil. Nedělal výpad. Nevydával se za mnou.

Stál, vnímal mě a otáčel hlavu mým směrem.

A tady přestává všechna internetová teorie fungovat tak pěkně jako doma u počítače.

Doma si přečtete, že máte zachovat klid, dát medvědovi prostor a že se vám medvěd ve většině případů chce vyhnout stejně jako vy jemu.

Jasně.

Jenže když stojíte sami někde kolem 2 000 metrů a několik desítek metrů od vás stojí obrovské divoké zvíře, mozek jede trochu jiný operační systém.

Moje první reakce byla jednoduchá.

Cuknul jsem zpátky za horizont terénu.

A už jsem se tam nevracel jen proto, abych zjistil, co medvěd dělá.

Počkám deset minut a půjdu dál?

Tohle je na celé situaci možná nejzajímavější.

Nebyl jsem dole.

Nebyl jsem na začátku túry.

Už jsem udělal velkou část výstupu, byl někde kolem 2 000 metrů a k bosenskému vrcholu mi podle mého odhadu zbývala přibližně hodina a půl.

A přesně proto mě to potom ještě dlouho žralo.

Je dost možné, že by se vůbec nic nestalo.

Jenže přímo na místě byl jeden poměrně zásadní problém.

Ta planina nebyla dokonale rovná louka, na které sledujete medvěda, jak odchází kilometr opačným směrem.

Byly tam terénní vlny a horizonty.

Jakmile mi medvěd zmizel z dohledu, neměl jsem tušení, jestli odešel půl kilometru pryč, nebo stojí padesát metrů za další hranou.

A moje další trasa vedla právě tím směrem.

Byl jsem sám. Bez bear spray. A stejnou oblastí jsem se později potřeboval zase vracet.

Takže jsem se rozhodl.

Seru na to. Jdu dolů.

Medvěda jsem nevyfotil. Hodinky ho ale zaznamenaly po svém.

V té chvíli jsem samozřejmě nevytahoval telefon a nesnažil se o fotku. Jediné, co jsem chtěl, bylo dostat se bezpečně pryč.

Zpětně mi ale z celé situace zůstal jeden docela zajímavý digitální záznam – tepová frekvence z hodinek.

Krátce kolem okamžiku, kdy jsem medvěda zahlédl a rozhodl se otočit, mi tep vystřelil až na 191 tepů za minutu.

A nebyl to jen jeden osamocený výstřel senzoru.

Hodnota 191 se v záznamu objevuje víckrát a další maximum přišlo ještě přibližně o osm až devět minut později.

Ještě zajímavější je právě to, co následovalo.

Během dalších deseti minut jsem měl průměrný tep kolem 173 bpm, přibližně 95 % času nad 160 a zhruba čtvrtinu dokonce nad 180.

V následujících dvaceti minutách se průměr stále držel okolo 168 bpm a i po půlhodině od prvního maxima byl tepový průměr pořád přes 160.

Samozřejmě v tom nebyl jen stres.

Pořád jsem byl vysoko v horách a při sestupu se fyzicky pohyboval.

Jenže průběh docela přesně odpovídá tomu, jak si tu situaci pamatuju: zahlédnutí medvěda, okamžitý adrenalin, otočka, snaha získat vzdálenost a potom dlouhé minuty kontrolování terénu za sebou a přemýšlení, kam se zvíře přesunulo.

Nebyl to okamžik typu „uviděl jsem medvěda, lekl jsem se a za minutu bylo všechno v normálu“.

Tělo zůstalo v pohotovosti ještě desítky minut potom, co už jsem se od něj vzdaloval.

Maglić jsem nedal

A tím můj výstup skončil.

Po několika hodinách v horách jsem se otočil někde kolem 2 000 metrů.

Žádná vrcholová fotka.

Žádných 2 386 metrů.

Žádný přechod přes Veliki Maglić na bosenský vrchol.

A hlavně žádná dramatická fotografie, na které stojím nahoře a moje nová Lidl bunda za 14 eur vlaje ve větru.

Ta samozřejmě zůstala bezpečně uložená v batohu.

Při sestupu jsem se opakovaně díval za sebe a kontroloval prostor.

Nic mě nepronásledovalo.

Nic nezaútočilo.

Medvěd si pravděpodobně pokračoval ve svém medvědím programu a já ve svém.

Jen s tím rozdílem, že jeho program neobsahoval Maglić.

Můj původně ano.

A dole ještě jeden pozdrav

Když jsem byl při návratu zase dole v lese a už jen pár minut od ubytování, přišel ještě jeden bonus.

Na cestě ležela další obrovská hromada trusu.

Jestli byla opravdu medvědí, nemůžu s jistotou tvrdit. A už vůbec nemůžu tvrdit, že patřila tomu zvířeti, které jsem viděl nahoře.

Po tom, co jsem ale před chvílí jednoho medvěda viděl na vlastní oči, už jsem neměl potřebu provádět podrobný terénní zoologický výzkum.

Návrat do civilizace. Tedy relativně.

Vrátil jsem se k ubytování.

A víte, co tam bylo?

Disco.

Samozřejmě.

Zatímco já jsem nahoře několik hodin řešil Maglić, tep 191 a medvěda, dole pokračoval Balkános prakticky beze změny.

A až po mém návratu z hor přišla další místní disciplína.

Jídlo.

Dostal jsem maso a chleba.

Žádné degustační menu. Žádná horská restaurace.

Maso. Chleba.

Po několika hodinách v kopcích a jednom medvědovi chutná takové jídlo asi o 300 procent lépe.

A vlastně mě na tom bavilo ještě něco.

Já jsem přijel vybavený, všechno řešil, plánoval trasu, dopravu, počasí, bundy, spoje…

A kolem mě lidi prostě seděli, jedli, pili, pouštěli hudbu a žili.

Balkános.

Doma bych samozřejmě pokračoval

Nejlepší část celého příběhu přišla až potom.

Jakmile jsem byl bezpečně dole – a ještě výrazněji po návratu domů – začal pracovat klasický zpětný generál.

A je dost možné, že by se opravdu vůbec nic nestalo.

Jenže tohle všechno vím potom.

V tu chvíli jsem nevěděl, kam se medvěd přesune.

Nevěděl jsem, kde bude za pět minut.

Nevěděl jsem, jestli za další terénní vlnou nenarazím na něj znovu, tentokrát z ještě menší vzdálenosti.

A kvůli čemu bych to zkoušel?

Abych si mohl odškrtnout 2 386 metrů?

Samozřejmě doma, v bezpečí, s internetem v ruce se ze mě postupně stal expert:

„Kurva. Já tam měl normálně jít.“

To se to radí Figovi doma.

Figo stojící několik desítek metrů od medvěda měl poněkud jiný názor.

Tak jsem jel k moři

Plán se tedy změnil.

Když nebude vrchol, bude moře.

Po horách, nevyspání, autobusech, stopování a jednom neplánovaném setkání s největším divokým zvířetem, které jsem kdy takhle zblízka potkal, to vlastně nebyl vůbec špatný plán.

Přesunul jsem se zpátky přes Černou Horu a skončil na pobřeží.

Najednou místo batohu do kopce řešíte moře, jídlo a jestli vůbec chcete něco dělat.

A právě tam mi postupně začalo docházet, že mě vlastně ani tolik nesere, že jsem Maglić nedal.

Jasně.

Chtěl jsem ho.

Kvůli němu jsem tam jel.

Ale hory nejsou videohra, kde když už jste na 80 procentech, musíte level za každou cenu dokončit.

Někdy se otočíte kvůli počasí.

Někdy kvůli ledu.

Někdy vám není dobře.

A někdy vám prostě na cestě stojí medvěd.

To je docela solidní důvod.

Poslední boss: Wizz Air

Zbývalo se už jen dostat domů.

A protože cesta evidentně ještě neměla dost dějových linek, přišlo finále na letišti v Podgorici.

Na cestě tam jsem si kvůli svému turistickému batohu koupil Wizz Priority.

Na cestu zpátky ne.

Jenže po několika dnech vypadal batoh přesně tak, jak asi čekáte.

Nacpaný totál.

Notebook. Boty. Věci z hor.

A samozřejmě Lidl bunda, která absolvovala kompletní balkánskou expedici, aniž by byla jedinkrát nasazena do aktivní služby.

Priority stálo asi 21 eur.

Dlouho jsem řešil, jestli ho koupit.

Pak už ho koupit nešlo.

Takže bylo rozhodnuto za mě.

U gate pracovnice skutečně někoho se zavazadlem vyhmátla.

Takže moje sebevědomí dostalo lehkou trhlinu.

Jenže potom nastoupil můj nejsilnější spojenec celého výletu:

Balkánský chaos.

Zpoždění. Potřeba uvolnit gate. Lidi se musí dostat do letadla.

Kontrola se začala soustředit hlavně na letenky a pasy a detailní lov zavazadel postupně ustoupil prosté potřebě dostat všechny dovnitř.

Google Wallet.

QR.

Píp.

Pas.

A…

Jdu.

Krosna prošla.

A v tu chvíli mě samozřejmě okamžitě napadla jediná logická věc:

Ušetřeno 21 eur.

Po Maglići alespoň nějaké vítězství.

Maglić 2026: 1:0

Když jsem se konečně vrátil domů, pořád se mi ta situace vracela.

Měl jsem pokračovat?

Možná.

Možná by medvěd odešel a za hodinu a půl bych stál nahoře.

Možná bych se vrátil úplně v pohodě a dnes si říkal, že jsem z toho dělal zbytečné drama.

Ale to už se nikdy nedozvím.

A vlastně je to v pořádku.

Za poslední roky jsem byl na spoustě vrcholů. Některé vyšly, jiné ne.

A vrchol, který nevyšel, není prohra.

Je to prostě hora, na kterou se můžu vrátit.

Příště bych Maglić zkusil pravděpodobně úplně jinak – z bosenské strany přes Foču a Prijevor, s jednodušší logistikou, ideálně ne úplně sám a tentokrát i s bear spray.