Jak jsem se zúčastnil pořadu Na lovu

Bylo to velký. Fakt velký.

Pořad Na lovu máme s Helenkou rádi a doma u něj člověk samozřejmě často „soutěží“ taky. Sedíte na gauči, padají otázky a já u toho klasicky odpovídám, tipuju, rozhoduju a říkám si, co bych věděl a co ne.

A ono mě to vlastně lákalo už dávno. Ještě od dob pořadu Riskuj! na Nově, na který jsem se jako mladý díval s tátou. Vždycky mě bavily vědomostní soutěže, různé okruhy, otázky, napětí a ten moment, kdy člověk musí rychle vytáhnout něco z hlavy. Takže když přišla myšlenka přihlásit se do Na lovu, nebylo to úplně z ničeho nic. Spíš se jen spojilo něco, co ve mně bylo už dlouho.

Slovo dalo slovo a nakonec jsme přihlášku opravdu vyplnili. Popravdě – nebyla úplně krátká ani jednoduchá. Člověk se k tomu musí dokopat, vyplnit různé informace a projít celým procesem. Ale udělali jsme to.

Přihláška, pohovor a první test

Po nějaké době se opravdu ozvali. Následoval online pohovor a k tomu i vědomostní test. Pokud si dobře pamatuju, bylo tam asi 20 otázek a měl jsem zhruba 16 správně. Nechci kecat úplně přesné číslo, ale výsledek byl dobrý.

Součástí nebyl jen samotný test. Proběhl i rozhovor s člověkem z produkce, takový příjemný pokec, kde se asi zjišťovalo, jak člověk působí, jestli umí mluvit, jestli nebude před kamerou úplně ztuhlý a podobně. Rozloučili jsme se a pak už nezbývalo než čekat.

Chvíli jsem to vyhlížel a pak jsem si začal říkat, že už se asi neozvou. Klasika – člověk něco zkusí, chvíli doufá a pak to pomalu pustí z hlavy.

Jenže nakonec se ozvali.

Výběr termínu a závazek

Nabídli mi termíny natáčení, ale žádný mi ze začátku moc nepasoval. Nakonec se to ale nějak vymyslelo. V létě, respektive přes prázdniny, se nenatáčelo, a tak mi nabídli termíny až na podzim. Jeden z nich jsem vzal.

Natáčení proběhlo 4. října 2024 a v televizi se díl vysílal 4. dubna 2025. Mezi natáčením a vysíláním tak uběhlo přesně půl roku.

To je samo o sobě zajímavý pocit. Vy už máte celý zážitek dávno za sebou, víte, jak to dopadlo, ale pro okolí to začne žít až ve chvíli, kdy se díl objeví v televizi.

Ještě před samotným natáčením bylo potřeba vyřešit i formální věci. Podepisovala se smlouva, souhlas s účastí a také potvrzení, že člověk rozumí pravidlům pořadu.

Tím se z toho celé stane najednou mnohem reálnější věc. Do té doby je to pořád trochu dobrodružství – přihláška, pohovor, telefonáty, domluva termínu. Ale ve chvíli, kdy podepíšete dokumenty, potvrdíte účast a přijmete pravidla soutěže, už víte, že to není jen takové „zkusím a uvidím“.

Jak jsem se připravoval

Když má člověk do natáčení ještě dost času, říká si, že se začne připravovat pořádně. Jenže realita je samozřejmě taková, že čas běží, člověk má práci, svoje věci, povinnosti — a najednou je natáčení za rohem.

Nebudu si hrát na to, že jsem měl nějaký dokonalý studijní plán. Příprava probíhala spíš přirozeně. S Helenkou jsme dál sledovali díly Na lovu na internetu, člověk si u toho zkouší odpovídat, vnímá tempo, styl otázek, chování lovců i to, jak soutěžící reagují pod tlakem.

Pár dní před natáčením jsem si stáhl do telefonu aplikaci s vědomostními otázkami. Tam člověk musel rychle odpovídat a procvičovat si takový ten klasický všeobecný přehled – historie, zeměpis, sport, kultura, osobnosti, věda, prostě od všeho něco.

A to je na tom vlastně nejzrádnější. Na Na lovu není soutěž, kde se naučíte jeden konkrétní okruh a máte hotovo. Člověk může dostat otázku z čehokoliv. Můžete vědět spoustu věcí, ale stejně přijde něco, co vás úplně mine. A naopak někdy vytáhnete odpověď, o které ani nevíte, kde se vám v hlavě vzala.

Zpětně si myslím, že na takovou soutěž se vlastně nedá krátkodobě připravit nějak dokonale. Jasně, můžete si pár dní předem procvičovat otázky, koukat na staré díly a dostat se trochu do tempa. Ale základ je někde úplně jinde.

Jsou to informace, které člověk nasává celý život. Něco ze školy, něco ze samostudia, něco z práce, něco z cestování, něco ze sportu, něco z Wikipedie, článků, knížek, videí nebo různých soutěží. Člověk ani neví, odkud přesně některé věci ví. Prostě se mu za roky poskládají v hlavě.

Já se obecně snažím udržovat si nějaký všeobecný přehled. Baví mě hodně témat a docela hltám různý zajímavý a naučný obsah. Historie, sport, cestování, osobnosti, svět, zdraví, kultura, internet, podnikání — všechno se to někde propojuje. A právě v takové soutěži se najednou může hodit i věc, kterou jste před lety zahlédli v článku, slyšeli ve videu nebo si ji zapamatovali z dovolené.

Cesta na natáčení

Od produkce jsem dostal ubytování na noc před natáčením, což bylo super. Nemusel jsem ráno vstávat někdy ve tři a stresovat se cestou přes půl republiky.

Vyjel jsem si pěkně den předem, v klidu dorazil, ubytoval se a ještě jsem se prošel areálem Barrandova, u kterého bylo ubytování.

To samo o sobě mělo takovou zvláštní atmosféru. Člověk ví, že další den jde natáčet televizní soutěž, kterou normálně sleduje doma z gauče. Najednou už to není jen obrazovka. Jste fyzicky u toho, v Praze, ubytovaný kvůli natáčení, a začíná vám docházet, že zítra opravdu stojíte před kamerou.

Ráno jsem si zašel do blízkého Lidlu na kafe a pak už jsem vyrazil na sraz účastníků Na lovu. Ten byl u budovy v Jesenici, kousek od Prahy. Tam už se začal potkávat štáb, soutěžící a postupně se rozjížděl celý natáčecí den.

Příchod na místo

Na místě se ten den natáčely tři díly. To znamená, že soutěžících tam bylo víc, plus nějací náhradníci. Celkem nás mohlo být zhruba čtrnáct a k tomu dva náhradníci na příště. A mimochodem — když se vám stane, že jste jako náhradník a nakonec se do hry nedostanete, při další účasti byste měli mít soutěžení garantované.

Já jsem produkční radši psal už dopředu, že jedu z Moravy, konkrétně z Olomouce, přes celou republiku, takže bych byl rád, kdybych opravdu soutěžil. Samozřejmě trochu s nadsázkou, ale přece jen — člověk nechce jet takovou dálku jen proto, aby seděl v zákulisí jako rezerva.

Nakonec mě dali hned do první natáčecí party. Takže nebyl čas na dlouhé čekání ani zbytečné nervování. Dorazili jsme, dostali základní briefing od režiséra a během chvíle se začaly skládat týmy.

Pak už se rozjel klasický televizní proces. Kostymérka, maskérka, příprava na natáčení. Člověk si prošel ateliér, okolí, začal nasávat atmosféru a postupně mu docházelo, že už to není jen nějaký výlet do Prahy.

Tohle se opravdu děje.

Studio, štáb a první dojem z placu

Když se člověk dostane přímo do prostoru natáčení, je to najednou úplně jiný zážitek než doma u televize. Na obrazovce vidíte jen čistý výsledek, ale ve studiu je kolem toho celý tým lidí. Kamery, zvuk, světla, efekty, režie, produkce, lidé kolem techniky — všechno má svoje místo a všechno musí fungovat přesně.

Ondřej Sokol na mě působil jako úplný pohodář. Přirozený, vtipný, uvolněný. Člověk z něj neměl pocit nějaké nepřístupné televizní hvězdy, spíš někoho, kdo tu atmosféru drží, odlehčuje a pomáhá tomu, aby soutěžící nebyli úplně ztuhlí.

Ještě před samotnou hrou jsme jako čtyřčlenný tým dostali menší briefing. Proběhl i krátký pokec se scenáristkou o tom, co tam přibližně budeme říkat, jak se představíme a jak to celé bude probíhat. Pak následovalo „strojení“ — mikrofony, instrukce, poslední technické věci — a šlo se na hru.

Kdo bude lovec? To zjistíte až ve hře

Jedna z věcí, která mě překvapila, byla, že dopředu nevíte, proti komu budete hrát. Lovce se dozvíte až ve chvíli, kdy je na řadě první člověk z týmu a obhajuje před ním částku, kterou si nahrál v úvodním kole.

My jsme měli Kvízovou dámu.

A to je přesně ten moment, kdy si řeknete: dobře, teď už to začíná doopravdy. Doma člověk může komentovat, tipovat, smát se a říkat, co by udělal. Ale když tam stojíte, svítí na vás světla, máte mikrofon, kamery a proti vám sedí lovec, najednou je to úplně jiná liga.

Náš tým

V týmu jsme nakonec byli tři chlapi a jedna soutěžící dívka. První šel na řadu Lukáš, pak právě ona, třetí byl Jirka, sympatický borec 60+, a jako poslední jsem šel já — Michal.

A musím říct, že tým byl fakt fajn. Žádné divné ego, žádná nepříjemná atmosféra. Prostě parta lidí, která se potkala v televizní soutěži, držela si palce a chtěla si to hlavně užít.

Byla to paráda.

Samotná hra: šel jsem jako poslední

Z naší party jsem šel na řadu jako poslední. První šel Lukáš, který v úvodní minutě nahrál krásných 40 000 Kč. Pak šel proti Kvízové dámě a nakonec tu částku obhájil. Sice s menším oddechnutím, ale donesl ji ke stolu, což bylo pro tým hodně důležité.

Po něm šla soutěžící dívka, která bohužel vypadla. To je na té soutěži docela drsné. Chvíli předtím jste jeden tým, povídáte si spolu, držíte si palce — a najednou někdo prostě končí.

Třetí šel Jirka, sympaťák 60+, který nahrál 15 000 Kč a zvládl je také přinést ke stolu.

A pak jsem přišel na řadu já.

Moje kolo

Když jsem přišel na řadu já, snažil jsem se hlavně soustředit. Nepřemýšlet nad kamerami, nad studiem, nad tím, že to jednou poběží v televizi, ale prostě odpovídat.

V úvodní minutě jsem nahrál 40 000 Kč. S tím jsem byl spokojený. Člověk si samozřejmě zpětně říká, že mohlo být víc, že některé otázky šly možná trefit rychleji, ale v tu chvíli to byl dobrý výkon a hlavně dobrý základ pro další část.

Pak přišla obhajoba proti Kvízové dámě. A tam se mi podařilo projít bez ztráty kytičky. Přinesl jsem ke stolu celých 40 000 Kč.

Dneska si doma samozřejmě říkám, že jsem možná mohl vzít vyšší částku. To by mělo úplně jiné grády. Ale co si budeme povídat — v ten moment jsem byl rád za to, jak to dopadlo. Člověk tam nestojí doma v obýváku s kafem v ruce. Stojí ve studiu, svítí na něj světla, jede kamera, proti němu sedí lovec a každá odpověď má váhu.

Takže zpětně? Možná bych si tu vyšší částku uměl představit. Ale v dané chvíli jsem zahrál tak, jak jsem cítil, že je správné. A hlavní bylo, že jsem se dostal ke stolu a přidal týmu dalších čtyřicet tisíc.

Otázky, které mi utkvěly v hlavě

Z mé hry si pamatuju několik otázek. Padla tam třeba otázka, kdo napsal Milionovou bankovku. Pak otázka na to, na jakou horu jela postava ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Vzpomínám si i na otázku ohledně nějakého mistra v kolové, kde jsem odpověď trefil spíš vylučovací metodou.

Jedna z otázek byla také na to, v jakém okrese nebo kraji je nějaký hrad. Tam to byl spíš pocitový tip. Ne všechno člověk ví na sto procent. Někdy je to znalost, někdy logika, někdy zkušenost a někdy prostě takový ten vnitřní pocit, že jedna odpověď zní pravděpodobněji než ostatní.

Na poslední správnou otázku si teď přesně nevzpomenu, tu si chci ještě dohledat v archivu a pustit si díl znovu. Každopádně důležité bylo, že jsem lovkyni unikl a dostal se za ostatními ke stolu.

Závěrečná štvanice: Nagano ve studiu

Pak už přišla závěrečná štvanice. Do finále jsme šli ve třech a měli jsme u stolu peníze, o které jsme hráli. Domluvili jsme se jednoduše: kdo bude vědět, ten mačká. Žádné složité taktizování. Když odpověď víš, jdeš do toho.

A docela nám to šlo. Nahráli jsme 17 polí, což už byl solidní základ. Pak přišla na řadu Kvízová dáma a začal ten klasický tlak, kdy lovec stahuje náskok a vy jen čekáte, jestli ho dokážete zastavit.

Nám se ale dařilo lovkyni vracet. Několikrát jsme správně odpověděli, posunuli ji zpátky a udrželi si náskok.

A nakonec jsme to opravdu zvládli.

Vyhráli jsme.

Finančně to vycházelo asi na 32 000 Kč na jednoho, což jsou samozřejmě pěkné peníze. Ale upřímně — v tu chvíli pro mě nebyly to hlavní. Hlavní byl ten pocit, že jsme to dokázali. Že jsem se přihlásil, prošel castingem, přijel na natáčení, zvládl svoje kolo, dostal se do finále a nakonec jsme jako tým porazili lovkyni.

Byl jsem úplně nabitý adrenalinem, endorfinem a euforií. A moji kolegové taky. Dospělí chlapi, Jirka dokonce šedesát plus, a radovali jsme se tam, jako bychom vyhráli Nagano.

A přesně to se mi na tom líbilo. Ta čistá radost. Ten moment, kdy na chvíli zapomenete, že jste ve studiu, že jsou kolem kamery, štáb a světla. Prostě se radujete jako dítě, protože se povedlo něco, co jste si chtěli zažít.

Po natáčení

Po skončení přišly ještě praktické věci. Podepsali jsme papíry, dali číslo účtu, pofotili jsme se, poplácali se, pogratulovali si a prohodili klasické fráze po velkém výkonu.

Ale hlavně — pořád tam byla ta euforie.

Já byl tak šťastný a fresh, že se to těžko popisuje. Člověk je plný energie, adrenalinu a má chuť to hned někomu vykládat. Jenže zároveň ví, že o výsledku se nesmí mluvit, protože díl půjde do televize až za několik měsíců.

Celé natáčení pro mě bylo hrozně zajímavé i mimo samotnou hru. Interakce s Ondřejem Sokolem byla fajn, atmosféra ve studiu taky. Člověk najednou vidí, jak funguje režie, štáb, kamery, zvuk, střih, efekty a celý ten televizní tým kolem.

Díl jsme natáčeli přibližně dvě hodiny, možná o něco víc, i s úvodem od štábu a všemi organizačními věcmi. V televizi to pak působí plynule a rychle, ale za tím je spousta práce, instrukcí a přesné koordinace.

Pro mě to nebylo jen o tom, kolik jsem nahrál. Byl to celý zážitek — vidět televizní výrobu zevnitř, být součástí pořadu, který jsme doma sledovali, a zažít si ten tlak soutěže na vlastní kůži.

Euforická cesta domů přes Hrusice

Cestou zpátky jsem byl pořád plný euforie. A tak jsem si řekl, že to nevezmu úplně rovnou domů. Zastavil jsem se v Hrusicích, rodišti Josefa Lady a místě spojeném s kocourem Mikešem.

Bylo tam pěkně. Trochu jsem se prošel, vychodil tu energii, uklidnil hlavu a nechal si celý ten zážitek doznít. Byl to vlastně krásný kontrast — ráno televizní studio, světla, kamery, soutěž, výhra, adrenalin. A potom klidné Hrusice, procházka, česká krajina a návrat zpátky do normálního světa.

Pak už jsem jel domů vykládat Helence, jaké to bylo.

Čekání na vysílání

Doba mezi natáčením a vysíláním byla dlouhá. Natáčeli jsme 4. října 2024, ale v televizi šel díl až 4. dubna 2025. Půl roku je v takové situaci docela dost. Vy už víte, co se stalo, ale ostatní ne. A člověk se zároveň těší, až to konečně uvidí.

Před vysíláním se navíc na Nově objevovaly reklamy a upoutávky na pořad, takže jsem byl jednu dobu docela často vidět v televizní upoutavce. To bylo taky zvláštní. Najednou se vidíte v reklamě na soutěž, kterou jste dřív sledovali jen jako divák.

A když jsem pak viděl samotný díl, byl jsem spokojený. Byla to fajn epizoda. Příjemná, lidská, s dobrou atmosférou a pěkným výsledkem. Je zvláštní dívat se na sebe v televizním pořadu. Člověk se slyší, vidí svoje reakce, svoje výrazy, svoje tempo mluvení. Ale celkově jsem z toho měl dobrý pocit.

A jako pár lidí mi říkalo, že mě tam viděli. Já jsem si to ani nedával třeba na soc sítě. Tento moment mě naučil to, že jde hlavně o moje pocity, že se pak můžu poradovat s blízkými a že zážitky dělám pro sebe, ne pro lajky, nebo nějaké „uznání“.

Chemie dílu byla fakt příjemná

Ne vždycky mám u televizních soutěží pocit, že mezi soutěžícími vznikne opravdu dobrá atmosféra. Někdy je to víc formální, někdy víc nervózní, někdy si lidi tolik nesednou. Ale u našeho dílu jsem měl pocit, že ta chemie byla opravdu příjemná.

Tým byl fajn, interakce s Ondřejem Sokolem byla přirozená, Kvízová dáma byla silná soupeřka a celé to mělo dobrou energii. Už během natáčení jsem si říkal, že jsem strašně rád, že jsem do toho šel.

A zpětně se tomu až směju — jak jsem vůbec mohl přemýšlet nad tím, že bych do toho nešel?

Co mi to dalo

Splnil jsem si takovou osobní výzvu. Zúčastnil jsem se vědomostní televizní soutěže, kterou jsem znal jen z gauče, a ještě jsme ji dokázali vyhrát.

Nebylo to jen o penězích. Jasně, výhra potěšila. Ale mnohem silnější byl pro mě ten pocit, že jsem do toho opravdu šel. Že jsem překonal tu hranici mezi „to by bylo zajímavé“ a „udělal jsem to“.

A možná právě to je na tom celé nejdůležitější.

Spoustu věcí si člověk v životě jen představuje. Říká si, že by bylo fajn se někam přihlásit, něco zkusit, někam vyrazit, něco zažít. Ale pak do toho vstoupí práce, čas, pochybnosti, logistika, pohodlnost nebo strach, že to nevyjde.

Tady se to povedlo. Přihláška, casting, cesta, studio, hra, výhra, vysílání. Celý příběh.

A já jsem fakt rád, že jsem do toho šel.