Svišťový štít v zimě: sólo výstup v pátek třináctého

Na Svišťový štít jsem tentokrát vyrazil ještě v zimních podmínkách, a to stylově v pátek 13. března 2026. Už samotné datum mělo svoje kouzlo a celé to nakonec byla parádní akce – sólo, za krásného počasí, s trochou boření ve sněhu, jedním menším navigačním faux pas a hlavně s luxusními výhledy nahoře.

Šel jsem sám, což dává podobným horským dnům vždycky trochu jiný nádech. Člověk si všechno víc užije, ale zároveň si všechno víc hlídá. Tempo, směr, podmínky, vlastní síly. Prostě jsi tam jen ty a hory.

Celý výstup byl součástí mého pobytu ve Vysokých Tatrách, kde jsem byl ubytovaný ve Staré Lesné. Měl jsem tam opravdu super ubytko u milých lidí, naprostý klid a navíc skvělou cenu. Přesně ten typ místa, kde člověk vypne, srovná hlavu a má ideální základnu pro výlety i obyčejné tatranské toulky.

Během pobytu jsem si prošel i kus magistrály pod Tatrami, zašel pěšky do Tatranské Lomnice a jeden den jsem si prošel i samotnou Starou Lesnou. Celkově mi ten pobyt udělal fakt dobře. Zase mě to trochu nakoplo po fyzické i psychické stránce, užil jsem si hory, klid, pohyb, a dokonce zvládl i kus práce. Přesně ten typ dní, kdy člověk nemusí nikam spěchat a přitom má pocit, že všechno dává smysl.

Startoval jsem ze Starého Smokovce, od kostela, kde je parkoviště. A rovnou musím říct, že tohle místo potěšilo už jen tím, že člověk nemusí vysolit 15 euro za parkování, jak je v okolí skoro zvykem. To mi přijde docela úlet – takové parkovné člověk čeká na top místech v Alpách, ne tady někde u cesty ve Smokovci. O to víc jsem byl rád, že jsem našel místo, kde se dalo zaparkovat normálně.

Počasí vyšlo opravdu skvěle. Celé období před výletem jsem poctivě sledoval předpověď a všechno vypadalo slibně. A realita? Teplo, azuro, žádné srážky, skoro až jarní den. Přesně ten typ počasí, kdy člověk ví, že hory předvedou to nejlepší.

Od auta jsem vyrážel v 7 ráno.

Hned úvodní výšlap na Hrebienok mě docela rychle zahřál. Člověk sotva vyjde a už se potí. Ale vlastně to bylo dobře – aspoň jsem se rychle rozchodil a dostal tělo do provozní teploty. Z Hrebienku jsem pokračoval po červené směrem na rozcestí Rainerova chata a potom dál po modré na Zbojnickou chatu.

Od Hrebienku už ležel na stezce souvislý sníh, ale šlo se výborně. Měl jsem alpinistické boty a až po Zbojnickou chatu to bylo úplně v pohodě i bez nesmeků nebo maček. Tahle část byla vlastně příjemná, pohodová a orientačně naprosto bez problémů. Krásná zimní turistika v ideálních podmínkách.

Za Zbojnickou chatou už ale začal být terén trochu víc zavátý a najednou to dostalo o něco syrovější horský charakter. Tady přišlo moje první menší faux pas. Nešel jsem totiž dostatečně dlouho po modré směrem k Prielomu, ale trochu netrpělivě jsem odbočil dřív na Svišťový chrbát. Jít se tudy samozřejmě dá, ale úplně ideální to nebylo.

Najednou jsem se brodil místy ve sněhu po kolena, stopa nikde, nic prošlapaného, ani od pěších, ani od lyží. Bylo znát, že většina lidí chodí jinudy. Šel jsem kolem ledopádu ve směru od Zbojnické chaty a tahle pasáž už byla o dost zajímavější. V některých místech jsem se musel pohybovat opravdu opatrně a občas jsem šel i po čtyřech, protože terén nebyl úplně příjemný a člověk nechtěl udělat zbytečnou chybu.

Právě tady jsem docela litoval, že jsem si nevzal cepín. Na tomhle úseku by se hodil a určitě bych ho využil. V tom místě jsem si taky radši nasadil mačky, protože už nebyl prostor na nějaké hrdinství. Když je člověk sám, je lepší být o něco pokornější a nesnažit se všechno přechytračit.

Nakonec jsem se tím směrem nějak prohrabal a menším žlabem se vyškrábal do místa, kde se spojují obě varianty výstupu – tedy cesta přes Svišťový chrbát a ta běžnější oklikou přes Divou kotlinu. V tu chvíli už jsem věděl, že to hlavní mám za sebou a vrchol je blízko.

A pak už zbývala jen krátká závěrečná pasáž na vrchol.

Na Svišťovém štítu jsem byl v 12:15, takže ze Smokovce to vyšlo na něco přes pět hodin s tím, že podmínky byly pořád zimní a místy docela výživné. Nahoře jsem se tentokrát moc nezdržel, protože v 12:30 už jsem zase vyrážel dolů, ale i ta krátká chvíle stála za to.

Vrchol byl totiž naprosto parádní. Opravdu jeden z těch momentů, kdy se všechno sejde přesně tak, jak má. Top výhledy, rozhledy na všechny strany, kruhová panoramata, čisté nebe, nádhera. Přesně ten typ vrcholu, kde si člověk řekne, že kvůli tomuhle to celé dělá. Tohle prostě chceš.

Dolů už jsem tentokrát šel klasičtější variantou přes Divou kotlinu. Byla to rozhodně rozumnější volba než se vracet tou stejnou zavátou improvizací. Postupně jsem minul odbočku na Prielom a znovu se napojil na modrou. Cestou mě míjelo pár skialpinistů, ale pěšky jsem tam ten den byl podle všeho prakticky sám. Nebo maximálně šel ještě někdo až po mně. Každopádně zkušení horalové vyrážejí ráno, to je jasné.

Sestup už byl za odměnu. Jakmile jsem se dostal níž, bylo to zase pohodové a od Zbojnické chaty už se objevovali i další lidé. Dokonce jsem se cestou podělil o Ibalgin, když jedné mladé turistce, která šla s rodiči, nebylo dobře. Tohle nosím s sebou pravidelně – kdysi mě samotného v horách bolela hlava a nebylo čím to ztlumit, takže od té doby mám podobné věci ve výbavě vždycky.

Do Smokovce jsem nakonec dorazil příjemně zničený, ale maximálně spokojený. Ten den jsem podle hodinek spálil kolem 5000 kcal, což už je docela slušný randál. Nastoupal jsem přes 1400 výškových metrů, a i když sněhové podmínky výstup místy ztížily, mělo to i svoje výhody. Někdy je totiž lepší jít po udusaném nebo stabilním sněhu než se kodrcat po suti a kamenech. Záleží, jak si to hory zrovna nastaví.

Celkově to pro mě nebyl jen jeden povedený výstup, ale součást velmi fajn pobytu, který mi zase trochu nakopl tělo i mysl. A právě to mám na podobných sólo akcích rád možná úplně nejvíc. Člověk je chvíli opravdu sám se sebou, nikdo ho neruší, nikam se netlačí, jen jde, dýchá, vnímá a srovnává si věci v hlavě. A mně tenhle režim prostě sedí.

Sólo výstup má něco do sebe.
A Svišťový štít v zimě mi to zase připomněl.