Výstup na Kazbek
Poprvé jsem Kazbek musel otočit. O dva roky později jsem se vrátil – s klidnou aklimatizací, hlídáním tempa a respektem k výšce. Vrchol 5047 m byl pro mě TOP zážitek. Tady je celý příběh.
Kazbek podruhé (5047 m)
Poprvé jsem to otočil. Teď jsem to konečně vylezl.
Kdy: konec června 2025 (od 25.-27.6.)
Kde: Gruzie, Kavkaz – Kazbek 5047 m
Pro mě TOP 3 akce života: protože to nebyl jen výstup. Byla to výhra nad vlastními chybami z roku 2023.
Poznámka: Ledovec a výška nejsou sranda. Tohle je můj osobní příběh a zkušenost, ne univerzální návod. V horách se vyplácí respekt.
1) Prolog: začátek léta, marlenka a směr Kavkaz
Byl konec června 2025. Konkrétně 23. jsem se zvedl a vyrazil. RegioJet do Prahy, po cestě marlenka (protože to k tomu prostě patří) a najednou jsem měl pocit, že to celé jede „raz dva“.
Poprvé v životě jsem využil odbavené zavazadlo. Letěl jsem s Pegasusem do Istanbulu, rychlý přestup a ještě ten samý den pozdě večer přílet do Tbilisi, hlavního města Gruzie.
Na letišti klasika – taxikáři se zaručenou informací, že „levněji to nepůjde“. Koupil jsem SIMku, nainstaloval aplikaci (u nás Bolt/Uber, v Gruzii jede hlavně Bolt – ať nekecám) a za půl hodiny už jsem si lebedil na ubytku. První večer ticho, únava, těšení. A v hlavě jedna věc: tentokrát to udělám chytře.
2) Tbilisi → Didube → Stepancminda: stará známá cesta
Druhý den byl ve znamení přesunu do Stepancmindy (Kazbegi). Díky návštěvě z roku 2023 jsem věděl, co a jak. V Tbilisi jsem sedl na metro a dojel na autobusové nádraží Didube, odkud jezdí pravidelně maršrutky směrem k ruským hranicím.
Stepancminda je vesnice, která je sama o sobě krásná – a zároveň zvláštní. Všechno se tu točí kolem hory, turistů, guideů, půjčoven a plánů typu „zítra vrchol“. Přespal jsem a další den se šlo na věc.
3) 25. 6.: nástup – poctivě pěšky z vesnice
25. jsem vyrazil nahoru. A šel jsem úplně z vesnice pěšky. Bez svezení. Bez usnadnění. Prostě poctivě od startu. Začínáš někde kolem 1700 m a docela rychle ti dojde, že ten den bude dlouhej.
Tentokrát jsem se chtěl vyvarovat všech chyb, takže:
- měl jsem hodinky a hlídal si tep,
- šel jsem tak, abych se nezadýchával (abych mohl mluvit),
- stáhl jsem si podcasty, aby mi to udrželo hlavu v klidu a nestrhnul jsem se tempem.
Za chvíli jsem došel ke známému kostelu Gergeti kolem 2100 m. Odsud se jde přes planinu a následuje taková ta část, která není nijak „wow“ – prostě dlouhé stoupání, které musíš odpracovat.
Někde kolem 3000 m je nová dřevěná kavárna. Odtud je to chvíli víc po rovině, výšku tolik nenabíráš – jde o to protáhnout se údolím k nové chatě AltiHut. Je to moderní, nové a zároveň drahé. Trochu symbol toho, že i sem leze moderní doba.
A pak přijde realita:
Z AltiHut je to pořád ještě zhruba 750 výškových k dnešnímu cíli – meteostanici / Bethlemi Hut (Meteo).
Tenhle první den je fakt randál. Dáš okolo 2000 výškových metrů. A to není nic, co by sis chtěl „jen tak švihnout“ bez hlavy.
4) Nad AltiHut: krajina se začíná bránit
Nad AltiHut už terén není „pohodová turistika“. Krajina je vyvrácená, rozbitá, morénová. Všude teče voda. Jsou tam pozůstatky ledovce, který postupně mizí.
V minulosti kolem 3400 m (nebo o něco níž) bývala pohraniční kontrola – kdysi kontrolovali pasy. Tentokrát tam nikdo nebyl. Buď to zabalili dřív, nebo už to neřeší. Každopádně je zvláštní být v těch místech a uvědomit si, jak blízko je hranice.
A taky je tam nádherný detail Gruzie: potkáš ovce, koně… a přírodu, která působí pořád dost nedotčeně. V dnešní době docela zázrak.
5) Ledovec: dole odtává, nahoře teprve začíná „to pravé“
Někde kolem 3500+ začíná ledovec, který vede až pod Meteo. Spodní hranice je často odtátá a prorostlá kamínkama – a tady přiznávám: mačky jsem ani nenazul. Ani cestou zpátky. Nasazoval jsem je až mnohem výš.
Ledovec přecházíš nejdřív zleva a postupně se stáčíš doprava. Je tam jedno místo, kde teče voda a musí se to překročit (někdy i přeskočit). Dával jsem to i s tím, že jsem byl dost naloženej – měl jsem velký batoh a k tomu ještě vrcholový batůžek, abych nemusel tahat na summit den obří nálož.
Po tom kritickém místě už zbývá poslední výživná pasáž, bez sněhu, po suti a kamení, až k útočišti.
6) Meteo / Bethlemi Hut: beton, matrace, myši… a 120 lari
Za ty dva roky se tam skoro nic nezměnilo. Jen mám pocit, že přibylo bordelu a pár „kavkazských“ historek navíc.
Šel jsem do místnosti, kde sedí guidové, hrají karty, popíjí a domlouvají lidi. Provozní je takovej nerudnej pán, ale se mnou naštěstí vždycky vycházel v pohodě. Zaplatil jsem 120 lari za spaní v betonovém bunkru na starých matracích, po zemi lítají myši a na pokoji klidně pět lidí. Drahé? Jo. Ale pořád lepší než stavět stan – ten jsem tentokrát fakt táhnout nechtěl.
Na pokoji jsem byl se dvěma Poláky, dvěma Španěly a jedním Skotem. Moc jsem se nevyspal, protože skoro všichni šli kolem půl druhé ráno na vrchol. A tady se začíná rodit ta hlavní pointa celého článku.
7) Zlom oproti 2023: žádné hrdinství, jen aklimatizace
Minule jsem udělal klasickou chybu: chtěl jsem jít rychle, brzy a „na sílu“. A výška mi to spočítala.
Tentokrát jsem s tím dopředu počítal.
Takže 26. jsem prostě jen odpočíval, pospával, relaxoval a čekal.
K mému úděsu se Poláci vrátili až po obědě. Byli úplně ošlehaní větrem, spálení v obličeji a vypadali dost unaveně. Měli silný vítr. A mně to v hlavě udělalo jasno:
OK, tohle není výlet. Tohle je hora.
Zároveň musím pochválit Poláky- fakt fajn chlapi. Ptali se, jestli jsem v pohodě, poradili mi, a nechali mi Isostar, který jsem další den fakt využil. A co víc – zůstala po nich samonafukovací karimatka. A to byl absolutní game changer.
Ty matrace jsou proležený, izolace mizerná, člověk se furt převalí a je mu zima. S karimatkou jsem se najednou vyspal fakt dobře. A hlavně – ten den všichni odešli a já zůstal na pokoji skoro sám. V noci si ke mně ještě lehl jeden člověk (tipuju, že měl platit stan, ale využil toho, jak to tam chodí). Neodsuzuju – udělal bych to taky.
A já se konečně vyspal.
8) Vrcholový den: ve 2 ráno vstát a „jít si to vyzkoušet“
Vstal jsem kolem půl druhé. Hygiena, sbalit věci, nachystáno jsem měl už dopředu. A vyrazil jsem.
Hned na začátku jsem trochu uhnul z cesty, ale pak jsem viděl tříčlennou skupinu s guidem. Tak jsem se rozhodl jít v uctivé vzdálenosti za nimi – ne nalepený, ale tak, abych měl stopu a orientaci.
Šlo se dlouho potmě s čelovkou, ale terén byl v pohodě. Navíc jsem tam už jednou byl, takže jsem byl klidný. Vyhýbání se trhlinám bylo díky stopě jasné a přehledné.
A pak jsem došel na místo, kde jsem to před dvěma lety musel otočit.
9) Moment pravdy: 4300 m a já se cítím skvěle
Bylo to někde kolem 4300 m, místo, kde jsem v roce 2023 stál na pokraji sil a zhroucení. Tentokrát jsem tam stál… a cítil se totálně skvěle.
Bylo méně sněhu, trhliny byly dál, všechno působilo bezpečněji. A navíc – v tomhle místě se začínalo rozednívat. Najednou bylo kolem jen bílo, sníh, prostor, hory.
A v tu chvíli jsem si začal věřit jinak než kdy předtím.
Já jsem si věřil celou dobu… ale tady jsem to podvědomě věděl:
Dneska to dám.
10) Sedlo, zledovatělý terén a mačky „hodinu před vrcholem“
Pak se začíná zvyšovat sklon a míří se do sedla, někde na hranici Gruzie a Ruska. Krátká pauza. Guide se mě ptal, proč jdu za nimi, jestli nechci předjít – já mu něco sarkasticky odpověděl, později jsme si to vyjasnili.
Odtud už je terén víc zledovatělý. A zhruba hodinu před vrcholem jsem obul mačky. Bez nich by to určitě nešlo, hlavně na sestup.
Začínají serpentiny – už nejde jít „přímo“ nahoru, jde se ve vyšlapaných stopách, překonáváš příkré pasáže, vidíš odtrhy a víš, že trhliny tady někde jsou. Ale stopa to vedla bezpečně obloukem. Kondice byla v pohodě. Hlídal jsem tempo.
Slunce už do tebe pere, zároveň fouká studený vítr. Jsem rád za vrstvy a teplé rukavice.
11) Posledních 50 výškových: parta končí, já to hecnu
Posledních 50 výškových metrů je nejprudších a nejvíc zledovatělých. A právě tady se stalo něco zajímavého: parta přede mnou se zastavila a už nešla ten úplný konec.
Já si na chvilku odpočinul, protože tam fakt foukalo.
A pak jsem si řekl:
„Hele, už to dohecuju.“
Čtvrt hodinky. Serpentiny. Krok za krokem. A najednou… jsi tam.
12) Vrchol Kazbeku (5047 m): žádný kříž, jen čepička… a celý Kavkaz
Kazbek nemá nějaký malý vrchol s křížem nebo relikvií. Je to prostě taková čepička, zaoblený konec kopce, s relativně velkým prostorem. A najednou vidíš celý Kavkaz jako na dlani.
Vidíš do Ruska, na Vladikavkaz. Vidíš široko daleko. A ten pocit… to se těžko popisuje.
Přiznám se: zařval jsem si tam. A slzička ukápla.
Bylo tam tolik štěstí, adrenalinu a euforie, že bych si přál tohle zažívat častěji.
Protože pětitisícovka daleko od domova není jen „výstup“.
Je to cesta. Přesuny. Rozhodnutí. Disciplína. Spánek. A hlavně: to, že když něco podceníš, hora ti to vrátí.
Na vrcholu jsem byl úplně sám. Mlčky jsem si to nabažil.
Ruka mi začala mrznout, takže jsem tam strávil asi 10-15 minut. Fotky, video, pár hlubokých nádechů… a pak přišla ta druhá půlka úspěchu:
„Teď hlavně bezpečně dolů.“
13) Sestup: pokorně, opatrně… a najednou víš, že to vyjde
Sestup šel suprově. Mačky držely, šel jsem serpentiny, nespěchal, dával pozor. Jakmile jsem byl zpátky kolem 4500 m, už jsem cítil, že to zvládnu.
Měl jsem jídlo: klobásky, oplatky, sušenky, proteinovou tyčinku. Fungovalo to. A najednou se objeví Meteo – a ty máš pocit, že jsi doběhl půlmaraton.
Lidi mi gratulovali, mávali, usmívali se. Vůdce se mnou prohodil pár slov, řekl, že bych neměl chodit sám, ale že jinak všechno dobrý. Dokonce mi řekl, že s takovou kondicí bych klidně mohl dělat guida.
Potěšilo mě to. Polichotilo.
Ale já vím, že by mě nebavilo dělat to celý život. Mně stačí, že si to můžu žít po svém – a klidně někdy někoho vzít s sebou, když ví, do čeho jde.
14) Cola za stovku, sbalit a dolů. Až do vesnice pěšky
Nechtěl jsem tam trávit další noc. I když by to bylo dobré pro organismus i psychiku, já jsem chtěl dolů.
Dal jsem si nejchutnější colu v životě. To, že stála asi jako malý oběd, jsem neřešil. Vysokohorská přirážka.
Sbalil jsem se. Nechal jsem tam karimatku a spacák – už jsem to nechtěl tahat a třeba to někomu pomůže. A šel jsem dolů.
Ledovec je ještě zábavný – je na co se dívat. Ale potom… nekonečný sestup tou „klasikou“, kde už taháš nohy. A já šel zase až dolů pěšky, protože ty nabídky na svezení mi přišly za stejnou cenu jako nahoru, tak jsem řekl: „Na to vám kašlu, dojdu si to.“
Ten den to byl můj největší počin na kroky a výdej energie.
A jako zázrakem jsem stihl paní v půjčovně vrátit ten nešťastný cepín (který jsem stejně nevyužil).
15) Vybavení: co mi pomohlo nejvíc
Tentokrát jsem měl svoje věci – a to bylo zásadní:
- vlastní boty, které mi sedí
- mačky
- návleky
- teplé rukavice
- čelovku
- brýle (důležité!)
- čepici
- péřovku, mikinu, merino
- a celkově vybavení „ani moc, ani málo“
Jo, dá se půjčit i v Tbilisi a je to levnější, ale pak to táhneš. Dá se půjčit i ve Stepancmindě. Každý podle svého. Já jsem byl rád, že jsem měl svoje.
16) Dva dny bonus ve Stepancmindě a návrat domů
V Stepancmindě jsem zůstal ještě dvě noci. Bylo to super: našel jsem si oblíbenou kavárnu, chodil do Sparu, dal si procházku, pramen… takový ten klid po velké věci.
Pak Tbilisi a let zpátky přes Istanbul domů.
Byl to skvělej týden. Sportovní, zážitkový, plný kroků a lidí.
17) Proč to vyšlo tentokrát (a proč to minule ne)
Udělalo to pár věcí:
- nebyl jsem blázen a nešel hned
- dal jsem si odpočinek a spánek
- aklimatizace proběhla
- byl jsem zdravý
- měl jsem dost výživy a pití
- hlídal jsem tempo a dech
- měl jsem vybavení, které sedí
Všechno do sebe zapadlo.
A já jsem vystoupil na svou první pětitisícovku.
A tenhle zážitek nikdy nezapomenu.
18) Pro mě TOP 3. A důkaz, že to celé má smysl
Byla to zkouška. Jestli je moje kondice fakt k něčemu. Jestli to, co dělám roky, funguje.
A funguje.
Dokonce jsem měl pocit, že i když jsem o dva roky starší, tak jsem byl o dva roky mladší.
Na Gruzii nedám dopustit. Je krásná. Tbilisi je skvělé město. Lidi jsou super. A pořád to má v sobě kus „starých časů“.
Madloba.
Gamarjoba.
BONUS: Co bych poradil někomu, kdo o Kazbeku uvažuje
- Nepřepal tempo. Jdi tak, abys mohl mluvit.
- Spánek a aklimatizace jsou zbraň. Jeden den navíc může rozhodnout.
- Mačky jsou nahoře povinná realita (hlavně na sestup).
- Slunce pálí a vítr bere – brýle, rukavice, vrstvy.
- Pokud si nejsi jistý, nechoď sám.
Chceš se na podobný cíl připravit chytře?
Tohle je přesně typ výzvy, kde rozhoduje plán a disciplína.
- Konzultace 45 min (aklimatizace, tempo, výživa, výbava, taktika)
- 6-10 týdnů přípravy (síla, kondice, mobilita – jednoduchý systém)
Napiš mi přes web: michaldokoupil.cz/figofit
Nebo mi napiš na IG (najdeš mě i přes Google profil).
PS: První pokus z roku 2023, kdy jsem to otočil kolem 4300 m, doplním jako samostatný článek a prolinkuju sem.
