Výstup na Pico de Aneto – nejvyšší hora Pyrenejí s Hausim a Paso de Mahoma
S Hausim jsme se 16. 8. 2024 vydali přes Vídeň letecky do Barcelony. Přiletěli jsme večer, svezli se do centra a přespali poblíž Vítězného oblouku. Ráno jsme vyráželi směrem na autobusové nádraží Sants, odkud jsme chtěli pokračovat dál do hor.
Ještě než to celé začalo, přišla klasická cestovatelská vložka – Hausi si na ubytku zapomněl sluchátka, takže se pro ně musel vracet. Naštěstí jsme všechno stihli. Respektive vlastně nestihli, ale vůbec to nevadilo. První bus byl totálně plný, druhý taky. Tak jsme to vzali po našem – prošli jsme okolí nádraží, zašli do Lidlu, dali kávu a jen čekali, co bude. Hausiho mezitím ještě symbolicky posral pták, takže bylo jasné, že tenhle výlet bude silný.
A pak přišel přesně ten moment, který mám na cestování rád. Měli jsme rezervu až na odpolední spoj, ale když jsme se blížili ke známému místu na kávu, paní na nás začala nadšeně mávat, že pro nás má místo v dřívějším autobuse. Znát to – když si něco fakt přeješ, celé Španělsko se spojí.
Mohli jsme si půjčit auto a být tam rychleji. Ale ne. My ne. My jsme si to chtěli střihnout po své ose, a přesně tenhle punk mám rád.
Barbastro a nejšílenější ubytovatel široko daleko
První zastávkou bylo město Barbastro, kde jsme strávili jednu noc. A byl to zážitek sám o sobě. Ubytoval nás snad nejšílenější pán, u kterého jsem kdy spal – samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. Totální blázen, ale sympatický. Pořád se s námi fotil, dával to na web hotelu a všude kolem měl věci ze Star Wars a Game of Thrones. Totální úlet.
A nejlepší na tom bylo, že jsme se s ním neviděli naposledy. Po cestě zpátky jsme tam přespávali znovu a ještě nám dal lepší ceny. Přesně takové momenty dělají cestu cestou.
Přes Benasque pod Aneto
O dva dny později ráno vyrážíme z Barbastro směrem do Benasque, kam přijíždíme kolem 13:30. Odtud by se dalo pokračovat i pěšky, ale to už by byl slušný kus navíc, takže čekáme na autobus, který vozí lidi až pod výchozí bod pod chatu. Je vidět, že oblast kolem Aneta je hodně navštěvovaná.
Kolem 15. hodiny jsme nahoře, chvíli se konsolidujeme, posedíme na sluníčku a pak stoupáme směrem k chatě Refugio de la Renclusa, kde máme domluvené ubytování i půjčení maček a cepínu. Domluva online byla skvělá a i na místě byli všichni naprosto super. Chata i okolí působily skoro pohádkově.
Odpoledne a podvečer jsme ještě vyrazili ven, vyvalili se na slunce, dali kávu a užívali si, že jsme konečně tady. Pak už brzo spát, protože ráno nás čekal hlavní program.
Brzký start, východ slunce a nádherná panoramata
Ráno vstáváme brzy, nasnídáme se a v 6:00 vyrážíme po tmě vzhůru. Kolem sedmé už je světlo a ukazuje se nádherné panorama. Počasí vyšlo skvěle, viditelnost perfektní, azuro a kolem nás hory v plné parádě. Východ slunce se ukázal v plné kráse a přesně kvůli takovým chvílím člověk do hor jezdí.
A Hausi? Ten celý trip jel jen s malým batůžkem a stejně mu to vyšlo úplně královsky.
Ledovec na dohled a první vážnější pasáže
V 8 ráno procházíme sedélkem a konečně vidíme i ledovec a náš cíl. Jenže jak už to bývá, když vrchol konečně uvidíš, ještě to vůbec neznamená, že jsi skoro tam. Naopak. Čekala nás ještě dlouhá cesta.
V 9 hodin už jsme na sněhu a bylo jasné, že dřív nebo později přijdou na řadu mačky. To se také brzy stalo. Po nějaké době, zhruba před desátou, jsme se dostali na horní trasu podél skalních věžiček. A tam se ukázalo, že bychom bývali udělali lépe, kdybychom zvolili spodní variantu, kde není takový sklon.
Nahoře se to totiž pak opouštělo dost nepříjemně. V jeden moment jsme potřebovali slézt několik desítek metrů dolů, a to pomocí cepínu a čelem do svahu. No, bylo to trochu psycho. Nebyli jsme v tom sami. Později jsme sledovali, jak se na stejném místě trápí i další turisté, a dokonce tam došlo i k nepříjemnému skluzu a pádu. Naštěstí to neskončilo nijak tragicky, kromě pohmoždění. Jedna paní se tam dokonce úplně sekla. Nepříjemné. A zase jedno horské poučení do příště.
Naštěstí jsme byli fyzicky v pohodě a zvládli jsme to, ale příjemné to rozhodně nebylo.
Paso de Mahoma – finále, které si člověk zapamatuje
V 10:40 slézáme z ledovce zpátky na skálu a jde se nahoru. V 11:00 je to tady. Stojíme před Paso de Mahoma, legendárním finálním úsekem před samotným vrcholem Aneta. Tenhle úzký skalní hřebínek je přesně to místo, kvůli kterému má tahle hora takovou pověst. Jde o krátký, ale exponovaný úsek s pády po obou stranách, kde je potřeba opravdu vážit každý krok.
Někteří lidé jdou i v sedě s nohama na různé strany. Člověk se musí pevně držet, soustředit se, doufat, že nebude foukat, a hlavně nic nepodcenit. Není to žádná sranda.
V 11:15 už si dělám záběry z vrcholu, kde je madona, a užívám si ten moment. Nejvyšší hora Pyrenejí, azuro, parádní den a pocit, že tohle je přesně jeden z těch dnů, na které se nezapomíná.
Jizva na holeni a dlouhá cesta zpátky
Na tomhle výstupu jsem se navíc fest praštil do holeně a dodnes tam mám viditelnou jizvu. Takže Aneto mi nezůstalo jen v hlavě, ale i fyzicky jako suvenýr.
Pak jsem opatrně slezl zpátky. Když jsem byl kolem 11:30 zase u Hausiho, který na mě čekal, pustili jsme se do sestupu. Byl krásný den, azuro, ale ono se to nezdá – cesta zpátky byla ještě pořád dost dlouhá.
K chatě jsme dorazili až kolem 17:30. Tam jsme přespali ještě jednu noc i s jídlem a byla to paráda. Po takovém dni chutná všechno líp a člověk si to umí užít úplně naplno.
Návrat přes Benasque, Barbastro a Barcelonu
Ráno jsme vstali a pomalicku vyrazili dolů na autobus. Kus jsme se prošli pěšky, potom dorazili do Benasque, dali si kávu a potkali i Čechy. Pak už jsme se svezli do Barbastro, kde jsme zase klasicky přespali u našeho šíleného pána.
Následoval přesun do Barcelony a ještě jedna noc navíc. Moře, pláž, relax a příjemná tečka za celým tripem. Potom už letiště a návrat domů.
Aneto je mix všeho, co mám na horách rád
Tenhle výlet byl prostě mix všeho. Lezení, ledovec, turistika, vysokohorský terén, trochu alpinismu, kus punku, kus pohody a k tomu silné momenty, které si člověk pamatuje ještě dlouho potom.
Srpen 2024, Aneto, Hausi a jedna fakt poctivá topovka.
