Výstup na Grossglockner: poctivý alpský punk a vrcholová euforie

Na Grossglockner jsme s Marou vyrazili 16. 7. 2024. Ještě před odjezdem jsme se stavili v Brně v Decathlonu, kde jsme na poslední chvíli koupili lano. Což je samo o sobě vtipné, protože jsme ho nakonec vůbec nepoužili. Přesně tak občas vypadá horská akce v našem podání, když člověk něco řeší na poslední chvíli a něco jiného zase trochu podcení.

Dorazili jsme do Kals am Großglockner a pokračovali až nahoru k parkovišti u Lucknerhausu, odkud se na Glockner běžně vyráží. Dali jsme si tam jídlo na vařiči, trochu pohody, zalehli a kolem jedenácté večer šli spát. Už tehdy bylo jasné, že nás čeká velký podnik. Trasa z téhle strany standardně vede přes Stüdlhütte na Erzherzog-Johann-Hütte, odkud se pak vyráží na vrchol.

Ráno vstáváme a v 7:30 vyrážíme směr Grossglockner. Hned od začátku nádherná panoramata, svišti, parádní počasí a takový ten alpský pocit, kdy si říkáš, že tohle prostě stojí za to. V 9:45 jsme u Stüdlhütte, kde se občerstvíme a valíme dál směrem k ledovci.

V 10:30 už jdeme po sněhu. Ten byl dobře prochozený, takže jsem šel bez maček. Cesta odsýpala a kolem poledne slezeme ze sněhu do zajištěnější části směrem na hřebínek. Ve 12:45 přicházíme na Erzherzog Johann Hütte. Tady už jsme si fest mákli. Ubytovali jsme se, dali jídlo, odpočinek a takové to klasické povalování na chatě, kdy člověk ví, že hlavní věc přijde až ráno.

Musím říct, že ubytování bylo super. Matrací a paland ve společném zimmeru jsme byli fakt spokojení. Jen jsme si už večer mohli radši pořádně vyzkoušet navázání na lano a celkově manipulaci s materiálem, protože přesně tohle se nám mělo druhý den trochu vrátit.

Budík v 5:15. V šest bohatá snídaně, pokec s Čechy na chatě, kteří říkali, že to bude těžké a že mají provaz. My jsme si tak nějak po svém říkali, že to půjde. No, šlo, ale taky nám to dalo.

Po chvíli si obouváme mačky a už tady se zdržíme, protože jsme si je předtím samozřejmě pořádně nevyzkoušeli zavázat. Takže reálně vyrážíme až kolem 6:45. Když to člověk vezme zpětně, už tady bylo vidět, že to nebude úplně učebnicový alpinismus.

Ledovec postupně přitvrzuje. Sklon je čím dál větší, sníh přechází v led, všechno se leskne a člověk už musí být opravdu soustředěný. Počasí ale vyšlo nádherně a naproti nám stály další alpské velikány. Šlo se v serpentinách a celé to mělo neskutečnou atmosféru.

Pak přichází náročnější místo, kde se leze na skálu, jsou tam jištěné úseky a následně i sněhový žlab. Tady už by se lano a větší sehranost fakt hodily. Já tam potřeboval cepín i mačky a cítil jsem, že tady už končí sranda a začíná poctivá vysokohorská práce. Na sucho se dostávám kolem osmé. Mara to v tu chvíli otáčí a zpětně říkám, že udělal dobře. Neměli jsme ani pořádné alpinistické boty a tlačit to dál za každou cenu by byla blbost.

Já pak pokračuju sám směrem vzhůru. Místy už je to dost morál. Vzdušné pasáže, soustředění, žádné zbytečné hrdinství, jen krok po kroku. V devět jsem na tom známém úzkém vrcholovém hřebínku s navátým sněhem. Všechno naštěstí v pohodě, ale přesně tam člověk cítí, že se nemá čeho držet a že tady už fakt nechce udělat chybu.

V 9:12 stojím na vrcholu Grossglockneru. Nahoře jsem byl jen chvíli, ale byl to neskutečný pocit. Tohle jsou momenty, kvůli kterým člověk do hor jezdí. Čistá radost, euforie, vděčnost a zároveň vědomí, že tím to ještě nekončí.

Cesta dolů je totiž ve skutečnosti ještě trochu těžší než nahoru. Člověk musí opatrně, často čelem do skály, hlídat každý krok a nenechat se rozhodit. Pozoroval jsem vůdce s klienty, takže jsem aspoň zhruba věděl, kudy jít. Často to chtělo pevný krok a trochu odvahy. Přelezy skal, úzká žiletka se srázy po obou stranách, vzdušné plotny a mezi nimi tyče a jištěné pasáže. Místy se člověk cítí skoro jak v nebi, mezi oblaky.

V deset jsem zpátky v mačkách a s cepínem se vracím dolů náročným žlabem, místy pozpátku. Pak znovu nalezení na skálu, kde se v mačkách po kameni jde dost nepříjemně. Ale to, co člověk při sestupu vidí kolem sebe, je čirá nádhera. K tomu euforie, že jsem to zvládl, a radost z celého toho podniku.

Na ledovci dolů už je sníh užší a trochu rozbředlejší, takže je zase potřeba opatrnost, dobrý nášlap a soustředění. V 11:45 jsem zpátky na chatě a shledávám se s Marou. A upřímně, klobouk dolů i před ním. Dostal se vysoko a hlavně správně vyhodnotil, kde už dál nejít. Vrátíme se tam.

Pak už balíme a mažeme dolů. Před jedenáctou vyrážíme od chaty, kolem jedné jsme zase na sněhu a ledovci při sestupu, ve dvě už jsme mimo sníh a ve 14:45 znovu u Stüdlhütte. Odtud už zbývá poslední kus k Lucknerhausu, kde jsme asi v 17:15.

U parkoviště jsme se ještě opláchli v ledové řece, což po takovém dni přišlo úplně božsky. Pak jsme přejeli do Lienzu do kempu, kde jsme se pořádně najedli a odpočinuli si. Druhý den jsme dali koupaliště a regeneraci, abychom mohli o den později vyrazit na další akci – Sauleck.

Grossglockner byl zkrátka skvělý. Krásný, náročný, ikonický kopec a zážitek, který v člověku zůstane. V našem podání to sice nebyla úplně ukázková vysokohorská disciplína, ale o to víc si z toho odnáším respekt. A taky radost, že jsem stál nahoře.

Krátká poznámka pod čarou

Když se dneska ohlédnu zpátky, tak tam bylo dost věcí, které bych příště udělal líp. Lepší příprava, lepší práce s materiálem, pořádné boty a sehranější postup. O to víc ale tenhle výstup beru jako silný zážitek a zkušenost, ne jen jako odškrtnutý vrchol.