Ankogel na otočku z Mallnitz

Naposledy aktualizováno

23.-25. 5. 2022 | moje první alpská třítisícovka | 56 440 kroků za den

Tenhle výlet do Rakouska (23.–25. 5. 2022) byl mix všeho, co mám rád: dlouhá cesta vlakem přes půlku země, hory v „jarní zimě“, úplně prázdný trail a pak návrat přes BlaBlaCar s partou random lidí, se kterýma by ses jinak nikdy nepotkal.

A hlavně: Ankogel 3252 m.n.m – moje první alpská třítisícovka a celkově druhá třítisícovka v životě (ta první byl Mulhacén).

Den 0: cesta vlakem a Rakousko z okna

Den před výstupem jsem jel vlakem a bylo to fakt příjemný: Olomouc → Vídeň → směr Villach → Lienz → přes Spittal an der Drau až do Mallnitz.

Krásný výhledy, hory, údolí… prostě „projížďka Rakouskem“, co tě naladí přesně na to, proč tam jedeš.

Den 1: Ankogel – celý po svých od ubytka

Start jsem měl přímo od ubytování v centru Mallnitz. A to je důležitý říct : než se člověk vůbec dostane k nástupu, je to kus po silnici – kolem Billa, dál směrem k železnici/tunelu, a teprve pak se dostaneš k oblasti u Ankogelbahn. Už tenhle přesun ti přidá čas i kilometry.

Podmínky: „bezpečný“ jarní sníh, ale pořád zima

I když byl konec května, nahoře byl pořád sníh – takovej ten odtávající jarní, který působí „bezpečněji“ než čerstvý prašan, či namrzlý. Šlo se po něm dobře, cestou dolů jsem se místy normálně klouzal.

Na hřebínku to občas klouzalo, ale byly tam stopy, takže to nebylo úplně naslepo. Nebyly to top podmínky pro každého – ale já byl:

  • potrénovaný,
  • vybavený,
  • a hlavně připravený informacema.

Hodně mi pomohlo, že jsem předem sledoval předpověď a webkamery – a trefil jsem jediný den, kdy to fakt vyšlo. Tohle je pro mě velký tip obecně: webka + počasí = často největší rozdíl mezi “wow dnem” a “otáčím to v mlze a větru”.

Průběh trasy: Mallnitz → Ankogelbahn → Hannoverhaus → Kleiner Ankogel → vrchol

Vyrazil jsem přímo z ubytování v centru Mallnitz, takže ještě před samotným „horským“ výšlapem mě čekal přesun po silnici až k Ankogelbahn. Je to docela kus – kolem Billa, dál směrem k železnici/tunelu – a teprve pak začíná to, kvůli čemu sem člověk jede.

Od Ankogelbahn jsem pokračoval pod lanovkami a postupně nabíral výšku směrem k Hannoverhausu (cca 2 560–2 570 m n. m.). Tady už jsem šel po sněhu, ale byl naprosto v pohodě – dobře se po něm šlo, držel a dalo se držet tempo. Až při návratu byl sníh měkčí a víc zpomaloval.

Za Hannoverhausem se trasa postupně mění v čistě horský výstup, ale tužší terén přišel až výš – zhruba kolem hranice 3 000 m n. m. Šel jsem směrem přes Kleiner Ankogel (cca 3 096 m n. m.), kde už se napojuje hřeben. Viditelnost tam byla chvílemi horší, občas to klouzlo, ale byly tam stopy, takže se to dalo rozumně číst.

A pak přišel moment, který mi zůstal v hlavě: najednou v dálce vidím vrcholový kříž. V tu chvíli se ti v hlavě přepne „OK, jdu dobře, už je to blízko“ – a prostě si jdeš pro to až na Ankogel (3 252 m n. m.).

Orientace: chvílemi nic moc, ale GPS mě držela ve hře

Místy byla orientace horší (sníh umí cesty pěkně schovat), ale měl jsem navigaci v Mapy.cz a to byla úplná záchrana. Když se člověk pohybuje sám a je to “vybělený”, tak dobrá navigace není luxus, ale základ.

Samota: celý den nikde nikdo

V ten den jsem tam byl naprosto sám. Za celý výstup jsem nikoho nepotkal. A vrcholová kniha tomu dala razítko: podle zápisů jsem byl za poslední tři dny jediný.

Upřímně – je to zároveň krásný i lehce znepokojivý. Člověk si víc hlídá tempo, chyby a rozhodnutí. Ale ten pocit “mám celý kopec pro sebe” je neskutečnej.

Časová osa podle fotek

  • cca 05:00 – už jsem byl na cestě (první fotka 05:21, ale to už jsem šel nějakou dobu)
  • cca 11:45 – vrchol (what the f*ck 😄) → výstup zhruba 7 hodin
  • 17:45 – zpátky v centru Mallnitz (fotka už z návratu)
    Celkem tedy přibližně ~13 hodin na nohou (včetně pauz, obchodu apod.).

A ten den jsem dal 56 440 kroků (mobil). Jo… taky mi to přišlo jako úlet. 😀

Vybavení a moje tehdejší „chyba“

Měl jsem s sebou cepín, ale:

  • hole jsem neměl (a dneska vím, že to byla chyba),
  • mačky jsem nevytáhl.

Hole jsou dobrý i cestou nahoru – dneska to beru skoro jako: jít dlouhej výšlap bez hůlek je jak běžkovat bez rukou. Jde to, ale zbytečně se připravíš o rytmus, stabilitu a energii (a při sestupu pak dostanou kolena a stehna větší čočku). Používat je pořádně jsem se naučil až později – paradoxně až díky Kazbeku 2023.

Den 2: mini výlet + další neúspěšný pokus o Sauleck

Druhý den jsem se vydal z Mallnitz ještě na Sauleck (dá se tam vyrazit taky), ale počasí bylo fakt špatný, takže jsem to zabalil. I tak z toho byl fajn mini výlet.

Vtipný je, že to byl můj druhý neúspěšný pokus o tuhle horu – a nakonec jsem ji vylezl až v roce 2024 s Marou Š. (pokusy 2021, 2022 a 2024).

Den 3: sušení věcí na nádraží a návrat BlaBlaCarek

Poslední den jsem si sušil věci v nádražní budově (což bylo vlastně docela příjemný) a čekal na BlaBlaCar. A přijel sympaťák z Obervellachu, co jel až do Polska.

Po cestě jsme ještě nabrali lidi ve Vídni a byla to fakt funny jízda: pokec s úplně různýma lidma (stevard z letadla, VŠ studenti ve Vídni…) – takový ten typ zážitku, co neplánuješ, ale zůstane.

Co bych doporučil (upřímně)

  • Není to výstup “jen tak” pro někoho bez zkušeností, zvlášť pokud jsou nahoře zbytky zimy a jdeš sám.
  • Ale když jsi potrénovaný, máš vybavení, hlídáš informace (počasí + webkamery) a umíš se otočit, když to nedává smysl, tak to může být brutálně silnej den.

Podobné příspěvky