Výstup na Zugspitze: sólo dobrodružství na nejvyšší horu Německa

Na Zugspitze, nejvyšší horu Německa, jsem vyrazil 10.-11. července 2022 a byla to naprostá pecka. Přesně ten typ výletu, kde si člověk neužije jen samotný vrchol, ale úplně všechno okolo. Cestu, přesuny, chatu, ranní start, ferratu, ledovec, výhledy i ten lehce bizarní kontrast nahoře.

A samozřejmě jsem šel sám.

Cesta na místo už byla malým dobrodružstvím

V té době ještě frčela výhodná Deutsche Bahn jízdenka za pár eur, takže jsem toho využil. Nejdřív vlakem do Prahy, odtud busem do Mnichova, z Mnichova do Garmisch-Partenkirchenu a pak ještě lokálkou do Hammersbachu. A odtud už po svých.

Nahoru jsem zvolil trasu přes údolí Höllental, dolů pak sestup na druhou stranu. Už dopředu mi bylo jasné, že tohle nebude jen nějaký turistický výlet, ale pořádná horská akce se vším všudy.

Soutěska, vodopády a chata. První den jako krásný úvod

Začátek trasy je fakt krásný. Jde se soutěskou, jsou tam skály, voda, vodopády, místy až skoro jeskynní atmosféra. Opravdu paráda. Takový typ nástupu, kdy si říkáš, že už jen tohle by samo o sobě stálo za návštěvu.

Postupně se ale cesta začne zvedat a míříš výš k chatě Höllentalangerhütte, kde jsem měl naplánované přespání. Na chatu jsem dorazil kolem 18:20, zhruba po dvou hodinách už jsem byl konečně tam, akorát hezky před setměním. Dal jsem si tam i makový koláč, odpočinul si a užíval si tu atmosféru. Chata byla perfektní a člověk už hlavou stejně byl v tom, co přijde ráno.

První den mi hodinky a mobil ukázaly asi 18 tisíc kroků, takže pořádný rozjezd, ale to hlavní mělo teprve přijít.

Ráno v 5:20 a jde se na věc

Další den vstávám natěšený a v 5:20 vyrážím. Všechno mám v batohu, protože se touhle cestou už vracet nebudu. To mám na takových akcích rád – prostě jdeš kupředu a víš, že tě čeká celá hora, ne jen otočka stejnou cestou zpět.

Po zhruba hodině se dostávám ke skalnímu prahu, kde přichází první náznak ferraty a jištěných úseků. Tady už člověk ví, že začíná ta opravdová horská část.

V 6:30 přecházím slavný úsek Brett. Kolmá stěna, kramle, nášlapy, všechno pěkně poctivé. Díky tomuhle místu se člověk dostane na poslední plošinu a do závěru doliny. A tam už se to celé začne krásně otevírat. Před tebou ledovec, nad ním vrcholové partie a mezi tím ještě další ferrata. V ten moment už je jasné, že tohle bude velký den.

Ledovec, mačky a připomínka, že čas běží

V 7:30 už mám všechno krásně na očích a v 8:30 jsem na ledovci s nasazenými mačkami. Tady je hrozně zajímavé sledovat, jak ten ledovec pořád ještě působí mohutně, ale zároveň je vidět, že se zmenšuje a že jeho čas se krátí.

Šel jsem po jeho kraji a místy to mělo až skoro tekoucí konzistenci. Byly vidět i menší trhlinky. Čím výš jsem byl, tím víc bylo poznat, že led je pořád tlustý a masivní, ale stejně mi hlavou běželo, že až sem jednou přijedu znovu, možná už bude všechno zase o dost menší. A to je trochu škoda vidět na vlastní oči.

Na ledovci je pak ještě jedno nepříjemnější místo při nástupu na ferratu. Není to nic, co by člověk měl dramatizovat, ale je fér to zmínit. Mezi ledem a skálou tam vzniká mezera, taková díra, takže to není úplně po pevné zemi až k ferratě. Možná jsem jen chytil období, kdy už to bylo víc odtáté, ale zkrátka je to místo, kde je potřeba dávat pozor. Nic strašného, jen další připomínka, že tohle je opravdu horská cesta se vším všudy.

Ferrata na Zugspitze je fakt pecka

V 9:15 nastupuju na ferratu a tady už je jasné, že tohle není žádná sranda. Je to poctivé, místy exponované, výživné a hlavně neskutečně krásné. Pod sebou vidíš ledovec, kolem skálu, nad sebou další postup. S každým dalším metrem se celý prostor rozevírá víc a víc.

Když se za tím ohlédnu zpětně, byla ta trasa opravdu brutálně pestrá. Soutěska, chata, Brett, ledovec, ferrata, výhledy. Fakt poctivá horská akce. V tomhle směru mě snad bavil víc už jen Grossglockner, kde bylo ještě víc lezení, ale Zugspitze byla i tak naprosto skvělá.

Přesně v 11:00 jsem na rozcestí s odbočkou na náročnější hřebenovou variantu a tady už člověk ví, že finiš je blízko. A v 11:15 mám fotku z vrcholu.

A to byla prostě pecka.

Vrchol, pivo a šok v podobě lidí „jak na diskotéku“

Jediné, co tě na Zugspitze trochu překvapí, je to, že na vrchol vede i lanovka z druhé strany. Jenže to člověk naplno docení až nahoře. Ty se tam vydrápeš po poctivé horské trase přes ledovec a ferratu, dorazíš na vrchol a tam je najednou lidí jak nasráno.

A nejlepší na tom je, že na ten skalnatý vrchol lezou i lidé oblečení skoro jak na diskotéku. Ten kontrast je fakt úsměvný. Ty máš za sebou dlouhou horskou cestu a vedle tebe stojí někdo, kdo přijel skoro v městském outfitu.

Nahoru jsem si dal dokonce jedno pivo. A dost možná to bylo jedno z posledních piv, které jsem kdy na horách nebo vůbec měl. Takže i tohle mělo svoje kouzlo. Vrchol, výhledy, dobrý pocit, pivo a za mnou jedna opravdu povedená sólo akce.

Dolů? Nekonečný psycho sestup

Sestup vedl vedlejším údolím, kde je i lanovka a nějaký vláček. Je tam pak ještě takový sestupový hřebínek jištěný ocelovým lanem. Nenavazoval jsem se, ale rozhodně to nebyla žádná úplná oddechovka.

A hlavně – ten sestup byl nekonečný.

Fakt nekonečný. Takový ten typ sestupu, kdy si několikrát myslíš, že už to přece musí končit, ale ono ne. Po vrcholu a celé té euforii přišla prostě poctivá realita. Kroky, kroky, další kroky a hlava už si říká, jestli tohle má ještě někdy konec.

První den jsem dal asi 18 000 kroků, druhý den brutálních 63 000, což ve výsledku dělalo zhruba 50 kilometrů. Škoda, že to nemám v kcal 🙂

Návrat, noční přesun a stylová tečka

Někdy kolem osmé večer už jsem byl zpátky připravený na odjezd. Některé věci jsem si nechal ve skříňce na nádražíčku, což byla příjemná pohodička a dost to pomohlo. Pak už následoval návrat přes noc zase přes Mnichov do Prahy a z Prahy ranním RegioJetem domů.

A jak jinak to zakončit než stylově – makovým a tvarohovým koláčem.

Tohle celé dobrodružství mělo prostě všechno.

Zugspitze? Fakt výborný podnik

Výstup na Zugspitze byl zkrátka skvělý. Nejen kvůli tomu, že jde o nejvyšší horu Německa, ale hlavně kvůli celé trase. Přesun, sólo atmosféra, soutěska, chata, časný ranní start, ledovec, ferrata, vrchol i ten absurdní kontrast s lidmi vyvezenými lanovkou.

Byla to pestrá, poctivá a zapamatovatelná horská akce. A přesně takové výstupy mám rád.