Moldoveanu, nejvyšší hora Rumunska, byl pro nás pořádný horský zářez. Vrchol vysoký 2 544 metrů leží ve Făgăraši v Jižních Karpatech a už jen tím názvem člověka láká. Jenže realita byla ještě lepší než očekávání. Dlouhá štreka, nádherné počasí, minimum lidí, trocha punku, trocha hladu, pár nečekaných momentů a k tomu výborný parťák. Přesně takové výlety mám rád.
Příjezd do Rumunska a první večer v Sibiu
Dne 19. 6. 2022 jsme se vydali do Vídně a odpoledne už si dávali zmrzku v Sibiu. Sehnali jsme super ubytko, dali chill a bylo jasno – zítra se jde na věc. Čekal nás Moldoveanu a už večer bylo cítit, že to nebude jen nějaká obyčejná procházka, ale poctivý horský podnik.
Sibiu na nás působilo moc dobře už od začátku. Příjemné město, dobrá atmosféra a takový pocit, že tohle bude fajn základna pro další dobrodružství. A taky byla.
Ranní vlak, přesun do podhůří a začátek výšlapu
Brzo ráno, vlastně ještě v noci, jsme se ve 3:55 vydali z místního nádraží vlakem směrem do podhůří Fagaraše. Už tenhle začátek měl svoje kouzlo. Ospalé nádraží, ticho, minimum lidí a v hlavě takové to známé: jo, dneska to bude velký.
Ze zastávky jsme vyrazili pěšky a hned nás ještě popovezl nějaký borec do Victorie, kde byla cedule Cabana Podragu. Náš tehdejší cíl. Psalo se tam nějakých 7 hodin, tak jsme si říkali, že to vlastně zní docela v pohodě. Jenže my si to samozřejmě museli trochu zpestřit a vzali jsme to delší cestou po modré.
Les, medvědi a první dlouhé hodiny
Začátek v lese měl slušnou atmosféru. A taky trochu psycho atmosféru. Právě tady jsme totiž asi poprvé na horách fakt cítili respekt z medvědů, protože v Rumunsku to není žádná pohádka. Člověk jde lesem, nikde nikdo a ví, že tam ti chlupatí borci opravdu jsou.
Ve 4:15 už normálně šlapeme. Brzký start, čerstvý vzduch a před námi dlouhý den. V 6:08 dáváme první pauzu a přichází první legendární moment celé výpravy – Hausi už měl skoro snědené svoje zásoby. A to jsme byli teprve na začátku. V tu chvíli jsem si říkal, že to ještě bude zajímavé.
Celý tenhle podnik byl navíc trochu punk i v tom, že jsme to jeli docela fasting stylem. Nebyl to žádný all inclusive trekking. O to víc pak člověk ocenil každé jídlo, které se někde objevilo.
Hřebenovka, nádherné výhledy a Cabana Podragu
Po několika hodinách se trasa krásně otevřela a my už šli po hřebínku. Všude zeleno, nádherné výhledy, počasí naprostá topka a co mě fakt překvapilo – skoro žádní lidi. Na tak významný vrchol jsem čekal větší provoz, ale my jsme si tyhle rumunské hory užívali skoro sami.
Před polednem už jsme viděli závěr doliny pod nejvyššími vrcholy Fagaraše. Objevila se jezírka, horská kulisa byla čím dál syrovější a v dálce i Cabana Podragu. Ve 12:30 jsme po osmi hodinách chůze konečně stáli u chaty.
A tady přišel moment, který z toho udělal ještě větší úlet.
Zavřená chata a nečekaný sešup dolů
Chata zadelaná. Okna, dveře, zavřeno, nikde nikdo. Přitom jsme s paní, co to provozovala, normálně komunikovali a všechno nám potvrdila. Jen jaksi zapomněla dodat důležitý detail – že kvůli menší obsazenosti a tomu, že jsme tam byli v týdnu, se neubytovává přímo na Cabana Podragu, ale níž v Cabina Turnuri.
Takže po osmi hodinách chůze jsme zjistili, že musíme ještě klesat pár set metrů dolů. A druhý den ráno si to zase celé poctivě vyšlápnout zpátky nahoru. V tu chvíli člověk úplně nejásá, ale zpětně je to přesně ten moment, který dělá výstup výstupem.
Nakonec jsme dorazili do Cabina Turnuri. Hodně oldschool ubytování, spartánské podmínky, nějaké skromné jídlo, pár spolunocležníků, ale deky byly a střechu nad hlavou jsme měli. Smradlaví, unavení a spokojení jsme zapadli do pelechu.
Jenže žádné velké vyspávání se nekonalo.
Druhé brutálně brzké ráno a chleba s marmeládou
Ráno ve 4 už zase jdeme. To bylo docela psycho – dva dny po sobě vstávat takhle brutálně brzo, to člověka prověří. Nejdřív jsme se ale museli vyškrábat zpátky k Cabana Podragu. Už to samo o sobě po ránu pěkně probudilo.
U chaty jsme pak potkali týpka, který nám prodal chleba, máslo a marmeládu. A v ten moment jsme si připadali jak Darbuján. Fakt luxus. Obyčejný chleba s marmeládou, ale po tom všem to chutnalo jako královská snídaně.
V 6:15 už se škrábeme ze závěru doliny na hřebínek. Objevuje se sníh, sem tam nějaká skalní věžička a občas už musíme zapojit i ruce. Nic ale nebylo vyloženě dramatické. Jen bylo jasné, že Fagaraš je opravdu krásné, ale zároveň i poctivé a náročné pohoří. Řada Făgăraș je nejvyšší částí Jižních Karpat v Rumunsku a Moldoveanu je jejím nejvyšším bodem.
Přes Viștea Mare na Moldoveanu
Pak už jsme se pěkně pohybovali po hřebínku, což je přesně ten typ terénu, který mám rád. Krásné výhledy, prostor kolem sebe, člověk si může jít svoje tempo, pokecat, zasmát se a užít si přírodu naplno. A navíc nám vyšlo nádherné počasí, čehož si cením snad na každém větším výšlapu úplně nejvíc.
Kolem sedmé přecházíme sněhový úsek, ale všechno proběhlo bez újmy. V 9:30 přicházíme na Viștea Mare a to už byl docela úlet, protože jsme šli nějakých pět hodin a něco i s pauzou. Odtud už je to ale jen kousek na Moldoveanu. Tady začalo brutálně foukat, právě v této pasáži, a čekalo nás ještě trochu stoupání, trochu klesání, nějaké řetězy a závěrečný hřebínek. Moldoveanu se často chodí právě přes Viștea Mare a Podragu patří mezi klasické nástupní body.
No a pak to přišlo.
V 9:45 stojíme nahoře.
V 9:48 mám vyfocenou vlajku na nejvyšším vrcholu Rumunska. Wow. O yeah.
Na tenhle vrchol jsem fakt pyšný, protože to je kus. Dlouhá štreka, jeden z nejdelších horských podniků, které jsme dali, a přesně ten typ výstupu, který člověku zůstane v hlavě. Nejen kvůli tomu, že jde o nejvyšší horu celé země, ale i kvůli celému tomu příběhu okolo.
Vrcholová radost a kamarádství
Nahoře jsme si dali pár fotek, krátký oddych, plácli si a já jsem Hausimu říkal, že jsem fakt rád, že jsme tohle absolvovali spolu. Je to super kámoš. Jasně, občas mám na těchhle výletech nervy – spoje, logistika, zpoždění, a do toho Hausi, který by nejradši snědl zásoby ještě dřív, než člověk pořádně vyjde z lesa. Ale přesně od toho jsme dva. Ve dvou se to vždycky líp táhne.
Hausi je největší borec a doufám, že ještě někam společně vyrazíme.
Dlouhý sestup, muffin od Helenky a další medvědí respekt
V 10 hodin už valíme pryč z té fujavice a začínáme cestu zpátky. Jenže to rozhodně nebyl žádný krátký došup dolů. Pořád nás čekala pěkná štreka. V 10:45 jsme už zase na plošině po slezu z vrcholu a tam dávám muffin od Helenky, který jsem si schoval na správný moment. K tomu dojídáme posledního tuňáka a je jasné, že tohle je poctivá horská svačina se vším všudy.
Kolem jedné hodiny míjíme nouzový přístřešek, který vypadal jak nějaký hříbek nebo polokoule, červeno-bílá věc uprostřed hor, takový zvláštní, ale zapamatovatelný bod. Pak pokračujeme přes docela vysoký a hustý porost a znovu se ozývá klasická rumunská horská myšlenka – co když tu někde bude medvěd.
Od té chvíle už ani moc nemám fotek, protože to bylo fakt náročné a únavné. Už to nebylo o pózování, ale o poctivém sestupu a o tom dostat se rozumně zpátky do civilizace.
Rumunská pohostinnost, Lidl ve Victorii a tři povedené stopy
A pak přišla další paráda.
Když jsme se dostali k cestě, která už byla normálně sjízdná, vzal nás zase nějaký borec autem. Vyhodil nás ve Victorii. A ne jen tak někde.
U Lidlu.
To byl sen.
Nakoupili jsme tam a dali takovou žranici, že by se za nás nemuseli stydět ani v Česku. Po tom hladovém punku, horské námaze a dlouhém sestupu to byla úplná odměna. Přesně ten moment, kdy člověk sežere skoro všechno, co vidí, a vůbec se za to nestydí.
A osud tomu chtěl pomoct ještě víc. Od Lidlu nás totiž zase vzal další borec. A ne jen na vlakovou stanici, ale dokonce ještě podél železnice do jedné z vesnic, kde byla památka, takový klášter pod širým nebem. Chvíli jsme se tam prošli, podívali se kolem a z té vesnice jsme pak nasedli na vlak směr Sibiu.
Během jedné rumunské výpravy nám pomohly tři stopy. Tři různí lidi, úplně v pohodě, ochotní, přirození. A právě tohle jsou přesně ty momenty, kdy si člověk uvědomí, jak moc bývají různé předsudky mimo realitu. Rumunsko nám ukázalo hory, ochotu, pomoc i super atmosféru.
Pohodový dojezd v Sibiu
Po návratu jsme si ještě užili Sibiu a další den už byl ve znamení zaslouženého klidu. Domů jsme totiž neletěli hned, ale až 23. 6. 2022. Den po výšlapu, tedy 22. 6., jsme si dali pohodovější program a vyrazili do místního aquaparku. Byl hodně na pohodu a dodnes mám odtamtud svůj nejsledovanější příspěvek na Google recenzích.
Užili jsme si pak ještě i samotné Sibiu. Moc pěkné město, které mi v něčem připomínalo i Olomouc, a celkově se mi tam fakt líbilo. Nechyběl Lidl nákup v Sibiu, chill u řeky ani legendární moment na ubytku při checkoutu, kdy jsme tam byli ještě včas, ale už nám přišli fotit pokoj, zatímco jsme tam ještě po našem dost doslova chillovali.
Pak už následovala cesta zpátky do Vídně a domů. A člověk si jen říkal, že tohle byl fakt top výlet.
Závěr
Moldoveanu pro mě tak není jen nejvyšší hora Rumunska, ale i jeden z nejlepších a nejdelších horských podniků, co jsme dali. Dlouhá štreka, nádherné počasí, minimum lidí, skvělý parťák, trochu punk, trochu hlad, respekt z medvědů, vrcholová radost i pohodový dojezd v Sibiu. Přesně takové výlety mám rád a na tenhle budu vzpomínat fakt dlouho.
Byl to top výlet – hory, kamarádství, trochu punku i pohodový dojezd v Sibiu. Přesně ten typ cesty, na kterou člověk jen tak nezapomene.
