Zla Kolata 2534 m: kroková dovolená v Prokletije, co mi zůstala v hlavě
Nejvyšší hora Černé Hory – 2534 m. v Prokletije (balkánské Alpy). Na podzim a těsně před tím, než zapadají sněhem.
Proč zrovna tahle hora
Důvod byl jednoduchý: nejvyšší hora Černé Hory – 2534 m. A navíc v Prokletije (balkánské Alpy), kde to není žádná turistická dálnice. Je to divočina, kde se hraje na kondici, hlavu a trochu i na štěstí s počasím.
A mimo sezónu? To už je vůbec jiný sport. Ale právě to mě na tom baví.
19. 10. 2021: Vídeň → Podgorica → (Gusinje) → Vusanje
úterý 19.října jsem vyrazil z Vídeň do Podgorica. Po příletu jsem koupil SIMku a zjistil, že EU roaming tu neplatí (i když euro jo) – balkánská klasika, ale já byl v klidu: ok, jedeme oldschool.
Z letiště jsem to střihl kousek pěšky na vlak do Podgorice, hned vedle je autobusák a odsud jsem jel směrem na hory. Cesta trvala cca 4 hodiny a něco a byla to taková “okružní” jízda, takže jsem viděl fakt kus země.
A teď důležitej detail, co dělá Balkán Balkánem: autobus mi ve finále skončil v Gusinje. A do Vusanje jsem se musel dostat svojí iniciativou. Chvilku mi hlavou problesklo: „wtf, to jako půjdu pěšky?“… a pak jsem naštěstí hned stopnul týpka, co mě hodil dál. 😄
Ve Vusanje jsem našel ubytko – strašně milá rodina, domácí pohoda. Ubytovat se, najíst, zalehnout. Druhej den jsem šel na vrchol.
20. 10. 2021: den výstupu
Start cca v 7:00.
Za asi 1 h 20 min jsem došel k rozcestníku, kde stálo něco jako: “Zla Kolata 2534 – 3:30”. Od toho místa už víc suť, kamení a postupně se blížíš ke skalnatým věžím.
- cca 9:00 – už vidím cíl (ale jasně… ještě to bude trvat)
- 9:15 – Ledová jeskyně (bod na mapě, brutálně pěkný panorama)
- dál už je terén čím dál víc jen kamenitý a objevuje se první sníh
A tady se ukázalo, že tohle je přesně ten typ dne, kdy se rozhoduje mezi “pohoda” a “průser”. Já jsem s sebou neměl extra vybavení a spoléhal jsem na předpověď + info z IG (hledáš místo a koukáš, co lidi reálně postují). Takže jsem šel opatrně, s respektem a hlavně s hlavou.
11:15 sedélko mezi vrcholy.
11:40 vrchol.
Na vrcholu jsem se zdržel, protože to bylo fakt super. A nejlepší moment: pod sněhem jsem nakonec našel i červený nápis “Zla Kolata / Kolata keqe” – a jen mi to připomnělo, že tahle hora leží na hranici Albánie a Černé Hory.
Sestup: největší radost je, když se bezpečně dostaneš přes sníh
Něco po 12:00 jsem začal sestupovat.
Musím říct, že největší satisfakce byla ve chvíli, kdy jsem se bezpečně dostal kolem věží a prošel tím sněhem (řekněme po kotníky). Jakmile jsem byl “za tím”, došel jsem na slunný flek, chvilku se opaloval, uklidnil se po náročným výstupu a sestupu… a prostě si jen užíval, že to klaplo. To jsou vždy parádní pocity a chvíle.
Pak už nezbývalo než kolem Ledové jeskyně dojít poslední cca 1,5-2 hodiny dolů. Něco před 17:00 jsem byl zpátky. A v 17:51 mám fotku u rozpálených kamen a to je přesně ten vibe, co chceš po takovým dni: teplo, ticho, klid, spokojenost.
A jo… ještě že cvičím. Tyhle výstupy, dlouhá chůze a celodenní dny ti připomenou, že člověk musí mít trochu sílu, kondici a vytrvalost. Jinak tě to semele.
Kroková statistika (protože tohle byla fakt kroková dovolená)
Celá tahle dovolená byla hodně o krocích, ale ten výstupovej den to byl totální masakr:
- 20. 10. (výstup): 42 349 kroků
- 21. 10. (odpočinkověji): 20 500 kroků
- odjezdovej den z vesnice: 30 612 kroků
- následující den: 29 200 kroků
Takže jo – hodně kroková dovolená. A mě tohle baví.
Další den: odpočinek, údolí, hranice a chuť přejít do Albánie
Další den byl odpočinkovej. Původně jsem chtěl dát ještě nějakou 2,5k, ale nakonec jsem šel jen pěšky směrem k hranici jiným údolím – Prokletije je prostě jiný svět.
Šel jsem směrem do údolí Ropojana Valley, cestou všechno možný (vodopád, divoká příroda, totální klid). Někde tam jsem řešil i to “modrý oko” vibe (taková laguna/voda), našel vyschlý jezero… a pak jsem viděl sedlo, který kdybych přelezl, tak jsem v Albánii a můžu klesat do Theth.
Dokonce jsem tam koukal na tabule trasy Peaks of the Balkans v takovým přístřešku a říkal si: ty jo… bůhví, jestli to v životě všechno stihnu. 😄
Pak jsem se vracel stejnou cestou. Večer mě doma zase pohostili, dali místní dobroty a zase jsem zalehnul “pod kamna”. Ve Vusanje jsem nakonec strávil pěkně pár nocí – před výšlapem, po výšlapu, odpočinkovej den… pohoda.
Logistika a návrat: mimo sezónu puzzle, ale nakonec to klaplo
Celou logistiku a itinerář jsem si skládal sám – doprava, přestupy, ubytko, časování. Mimo sezónu to fakt není automatika a občas je to slušný puzzle.
Poslední den jsem se rozloučil, šel pěšky a zase mě někdo vzal stopem do Gusinje… jenže autobus mi ujel (samozřejmě). V jednu chvíli jsem chtěl přejít hranici, ale tehdejší covidová doba a certifikáty byly kapitola sama pro sebe. Nakonec mi i řekli, ať se moc nespoléhám na stop, že tam nejezdí moc aut, a že je lepší vrátit se na bus a objet relativně kus země.
A víš co? Nakonec to byla dobrá strategie. Vzal mě autobus do Plav, prošel jsem se kolem jezera, dal si poctivýho turka s lógrem, kávu, pohodu… a pak už zase 4hodinovej přesun zpátky do Podgorice.
V Podgorici jsem měl poslední noc – chtěl jsem vidět i město, dal jsem si burek (ten nemůže chybět) a užil si ten balkánskej vibe: klid, kafe, lidi, kuchyně… já to mám prostě rád.
Jediná nevýhoda? Jednou jsem solidně zmokl, protože jsem si řekl, že nebudu čekat na zastávce a půjdu radši pěšky… a samozřejmě jsem dostal největší sprchu jak z kýblu. 😄
Pak už jen návrat – se zpožděním jsem doletěl zpátky do Vídně a domů jsem se dostal až v noci / brzy ráno. Ale stálo to za to.
Co chci, aby z toho zaznělo
Když dneska někomu ukazuju na mapě, kde jsem vlastně byl – v takové zapadlé vesničce obehnané hradbou hor, kde lidi často neumí anglicky a žijou úplně jednoduše – tak mi dojde jedna věc:
Skvělí lidi jsou všude. A často právě ti, co žijí jednoduše, mají fakt dobrý srdce. Pomůžou, pohostí tě, usmějí se… a ty si odvezeš zážitek, co v tobě zůstane roky.
A počasí? Úplně top. Za to jsem fakt vděčný – přírodě, horám a těmhle balkánským Alpám.
