Výšlap na nejvyšší horu Egypta: hora svaté Kateřiny na Sinaji

Když jsem tehdy zahlédl letenky do Sharm el Sheikhu, došlo mi, že to přece není jen o moři, resortech a all inclusive. Sharm leží na Sinaji – a právě tam se zvedá horské pásmo, kde leží nejen známá Mojžíšova hora, ale taky hora svaté Kateřiny, tedy nejvyšší hora Egypta. A v tu chvíli bylo jasno. Když už budeme tam, byla by škoda to nezkusit.

Naše cesta nakonec nebyla jen o jednom výšlapu, ale o celém malém dobrodružství, které si i po letech pamatuju překvapivě přesně.

Z moře do hor

V Sharmu jsme strávili několik dní a postupně nám začalo docházet, jak zvláštní místo to vlastně je. Většina lidí si Egypt spojí s pláží, vedrem a lehátkem, ale tady máš najednou na dosah i úplně jiný svět.

Cesta směrem do hor už sama o sobě měla atmosféru. Po silnicích byly normálně policejní checkpointy, takže člověk vnímal, že se pohybuje v oblasti, která má svoje pravidla a svoje specifika. U nás ale bylo všechno v pořádku a bez problémů jsme projeli.

Jak jsme se dostali pod horu

Brzo ráno jsme se nějak napojili na jednu z těch místních organizovaných tours, které vozí lidi na Mojžíšovu horu. My jsme se k nim tak trochu vetřeli, ale nakonec nás za rozumnou cenu prostě vzali jen k vesnici pod horami a oni pokračovali dál po své trase.

A tam to celé dostalo úplně jinou atmosféru.

S Helenkou jsme vystoupili v arabské beduínské egyptské vesnici v horách. Žádné naleštěné turistické centrum, žádná klasická infrastruktura. Spíš pár skromných obydlí, cosi jako pošta, malé potraviny a tím to v podstatě končilo. Bylo mimo sezónu, takže tam skoro nikdo nebyl, a místní na nás docela koukali. Člověk měl najednou pocit, že se ocitl v úplně jiném Egyptě než u moře.

A právě to se mi na tom líbilo.

Guide byl povinný a nakonec to dávalo smysl

Na výstup jsme šli s místním guidem, který měl být údajně povinný. Důvodem byla bezpečnost, znalost správné trasy a také to, aby člověk nezabloudil někam, kam nemá – mimo jiné i směrem k vojenské oblasti. To mi pak zpětně potvrdil i egyptský kontakt ze Sharmu, takže to zřejmě nebyla jen turistická pohádka.

Za průvodce jsme dali 80 eur pro dva. Přiznám se, že tehdy jsem nad tím trochu přemýšlel a úplně nadšený z další položky navíc jsem asi nebyl. Ale zpětně vlastně ani nevím, proč jsem se tím nervoval. Za ty peníze to stálo. Měli jsme klid, správnou trasu, bezpečí a mohli jsme si celý výšlap prostě užít.

Navíc jsem mu pak ještě dal bokem malé dýško, asi 5 dolarů, a bylo vidět, že ho to fakt upřímně potěšilo. Úplně se usmál a měl z toho velkou radost. I takový malý moment člověku zůstane v hlavě.

Noc v betonové boudě a zimní Sinaj

Na Sinaji člověk rychle zjistí, že Egypt rozhodně nemusí znamenat jen teplo. Spali jsme v jednoduchých betonových boudách bez izolace, žádný velký komfort, prostě syrové podmínky. V noci tam byla pořádná zima a bylo jasné, že teploty padají pod nulu. Ostatně po cestě jsme pak viděli i zmrzlé ledové plochy, takže o tom nebylo pochyb.

Máme odtamtud i legendární fotku, kde Helenka v bundě spí u přímotopu, a přesně to vystihuje atmosféru celé té výpravy. Na jednu stranu drsné, na druhou stranu strašně autentické. Mně se tam právě tohle líbilo snad nejvíc. Žádný luxus, ale opravdové místo, opravdové podmínky a pocit, že jsi úplně mimo běžnou turistickou trasu.

10. ledna 2023: vyrážíme nahoru

Na vrchol jsme vyrazili 10. ledna 2023, myslím něco po sedmé ráno, a nahoře jsme byli přibližně kolem poledne. Šli jsme v klidu, na pohodu, dělali si pauzy a nikam se nehnali. A právě tak to bylo ideální.

Náš průvodce nebyl žádný velký řečník. Vlastně jsme toho spolu moc nenamluvili. Šli jsme spíš s rozestupem, nechali se vést a vnímali místo kolem sebe. Po cestě nám nabídl místní pistácie, které byly mimochodem výborné. Jinak za nás mluvily hlavně hory.

A bylo opravdu co sledovat. Po cestě jsme navštívili i přírodní oázu, což byl v té kamenité horské krajině nádherný kontrast. Do toho chlad, led, ticho a zvláštní sinajská atmosféra, kterou člověk od Egypta vůbec nečeká.

Respekt pro Helenku

Musím tady zmínit i Helenku, protože mě fakt bavilo a vlastně i trochu dojímá, jak to celé zvládla. Ušla to, vůbec nenadávala, nenaríkala a celou dobu šla skvěle. A přesně tohle jsou věci, které si člověk z podobných výprav pamatuje možná ještě víc než samotný vrchol.

Hora totiž není jen o tom dojít nahoru. Je taky o tom, s kým tam jdeš, jaká je cestou nálada a jak se ten den prožije. A tady to prostě sedlo.

Vrchol nejvyšší hory Egypta

Na vrcholu jsme strávili asi půl hodiny až tři čtvrtě hodiny. Dali jsme si čas na fotky, chvíli jen stáli a užívali si, že jsme opravdu na nejvyšší hoře Egypta. Potkali jsme tam i jednoho týpka s průvodcem, oba byli Egypťané, a jinak tam byl spíš klid.

Bylo to tam fajn. Žádné davy, žádný chaos, nic rušivého. A to se mi líbilo. Není to místo, které by působilo jako nějaká přelidněná atrakce.

Naproti navíc bylo vidět směrem k oblasti, která už očividně nebyla běžně přístupná. Pamatuju si, že tam byla opravdu vojenská oblast, nějaký nedostupný vrchol, vysílač a i cesta, která zjevně nebyla pro turisty. O to víc dávalo smysl, proč jsme šli s místním guidem a proč se tam člověk nemá jen tak toulat sám podle mapy.

Sestup jinou trasou a nekonečný návrat

Dolů jsme pak nešli úplně stejnou cestou. Udělali jsme takový menší okruh, což bylo fajn, protože jsme neviděli jen to samé dokola. Na druhou stranu musím říct, že sestup už byl chvílemi poměrně nekonečný. Takové to klasické dlouhé scházení, kdy si člověk říká, že už by mohl být dole, ale cesta pořád pokračuje.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo a před pátou odpoledne jsme byli zpátky na ubytování. Proběhla sprcha a okamžitě pak spánek. Byl to náročný den, ale krásně intenzivní.

Návrat po sinajsku

Po celém tom dni bylo ještě potřeba vyřešit návrat, ale i to nakonec dopadlo skvěle. Zpátky nás vzali nějací borci za 20 dolarů, což byl pro nás úplně parádní deal a pro ně taky. Po takovém dni člověk ocení, když už nemusí nic složitě vymýšlet a prostě se dostane zpět.

I tohle k tomu patří. Ne všechno je dokonale nalinkované předem a často právě ty improvizované momenty fungují nejlíp.

Zpátky k moři

Po horách jsme pak měli ještě dva dny u moře a přesunuli jsme se na jiné ubytování. A musím říct, že i samotný Sharm el Sheikh se nám nakonec líbil. Prošli jsme si pěknou promenádu u moře, pak i tu hlavní opravenou promenádu, zašli jsme se podívat k mešitě a došli jsme až k autobusáku. Byla to dlouhá procházka, ale právě díky ní jsme město nasáli trochu jinak než jen jako turisté zavření někde v resortu.

A líbilo se nám tam.

Egypt jinak, než ho většina čeká

Na celé té cestě mě vlastně baví nejvíc to, jak moc rozbila klasickou představu o Egyptu. Místo aby to bylo jen o hotelu, moři a odpočinku, najednou z toho byla výprava do hor, noc v betonové boudě bez izolace, led, oáza, beduínská vesnice, policejní checkpointy a výstup na nejvyšší bod celé země.

A když o tom píšu teď s odstupem, dochází mi jedna věc: pamatuju si to pořád překvapivě intenzivně. Nejen vrchol samotný, ale celou atmosféru té cesty. Bylo to syrové, zvláštní, krásné a úplně jiné, než co si člověk pod Egyptem běžně představí.

A možná právě proto to ve mně zůstalo tak silně.