Triglav na punk: výstup na nejvyšší horu Slovinska během covidu
Triglav. Nejvyšší hora Slovinska, symbol Julských Alp a pro mě jeden z těch výstupů, které si člověk pamatuje i po letech.
Šel jsem ho v létě 2020, během covidové doby. Konkrétně 26.–27. července. A když se na to dívám zpětně, byla to vlastně dost průlomová horská akce. Bylo tam od všeho něco: vlaková cesta přes noc, improvizovaná logistika, první pořádná zajištěná vysokohorská trasa, noc na horské chatě, ferratové pasáže, východ slunce na vrcholu, sestup, který jsem úplně nepodcenil až zpětně, a ještě první opravdová ferrata v Mojstraně.
Prostě Triglav na punk.
RegioJetem z Brna směrem na Slovinsko
Všechno začalo v Brně, kde jsem nastoupil na dnes už skoro legendární RegioJet vlak do Chorvatska. Že jsem správně, jsem pochopil skoro hned po nástupu. Ve vlaku teklo hlavně pivo a někteří cestující, kteří jeli už několik hodin z Prahy, byli už slušně nastřelení.
Upřímně, tuhle kulturu úplně nemusím. Člověk se skoro bojí někam podívat, natož vlézt do kupé, kde neví, kdo bude sedět naproti němu. Ale měl jsem koupené lehátko na noc a musím říct, že to nakonec bylo super.
Kupé jsem měl prakticky celé pro sebe. Byl tam se mnou ještě nějaký pár, ale ten se nakonec přesunul jinam. Vlak nebyl přeplněný, což přikládám hlavně covidové době. Byla to zvláštní doba, ale z hlediska cestování měla jedno velké plus: všude bylo méně lidí.
A pro mě jako člověka, který nemá rád davy, to bylo vlastně skvělé.
Zpoždění, policie a příjezd do Lublaně
Jeli jsme ale dlouho. Hodně dlouho.
Během noci jsem ve spánku zaregistroval nějaké delší zastavení, ale moc jsem to neřešil. Až později se ukázalo, že někde na hranicích mezi Maďarskem a Slovinskem došlo k incidentu. Podle stewarda se část lidí ve vlaku chovala tak nevhodně, že na ně ve stanici musela čekat policie.
Nevím přesně, kdo to byl, jestli Češi nebo někdo jiný, ale ostuda to byla každopádně slušná.
Já jsem to naštěstí celé víceméně prospal.
Ráno jsem se probudil a bylo jasné, že už jsme dávno měli být někde úplně jinde. Do Lublaně jsme nakonec dorazili s několika hodinami zpoždění. Myslím, že to bylo kolem 169 minut. Prostě skoro tři hodiny.
Ale co už.
Nasadil jsem roušku „na punk“, která už po tom všem stejně spíš jen symbolizovala, že žijeme v covidové době, a šel jsem řešit další přesun.
Ljubljana, Jesenice a cesta do Mojstrany
Z Lublaně jsem nasedl na vlak směr Jesenice. To místo jsem znal hlavně z tipování a hokeje, protože se tam hrávala rakouská liga nebo něco podobného, což mi přišlo trochu vtipné. Jesenice jsou samozřejmě ve Slovinsku, takže v hlavě lehké „wtf“, ale jedeme dál.
V Jesenici jsem vystoupil, chvíli se rozkoukal a čekal na autobus do Mojstrany.
A Mojstrana už byla úplně jiný svět. Vesnice na úpatí Julských Alp, kolem hory, údolí, výhledy a hlavně pocit, že člověk už je konečně tam, kde chtěl být.
Byl jsem plný nadšení. Ze silnice jsem se vydal směrem do vesnice, kde jsem měl ubytování. To bylo nakonec úplně super. Domluva bez problémů, věci jsem si tam mohl odložit a vyřešil jsem, že samotné ubytování využiju až další den, protože jsem měl v plánu přespat nahoře na horské chatě pod Triglavem.
Tohle byl vlastně můj první trip, kdy jsem si výstup rozdělil přes noc na horské chatě. Částečně to vzniklo i kvůli zpoždění vlaku. Kdyby všechno jelo podle plánu, možná bych to celé narval do jednoho dne. Ale zpětně musím říct, že to takhle dopadlo dobře.
Z Mojstrany k Aljaževu domu
Z Mojstrany jsem vyrazil pěšky směrem na Aljažev dom v údolí Vrata. Ten leží zhruba v tisíci metrech nad mořem, takže už jen dostat se tam byla docela darda. Člověk si řekne „však jdu jen k nástupu“, ale z Mojstrany to není úplně za rohem.
Šel jsem nádherným údolím podél krásně modré řeky. Kolem hory, lesy, voda, Julské Alpy všude kolem. Přesně ten moment, kdy už víš, že ses dostal do pořádných hor.
Cestou jsem si dvakrát stopl auto. Poprvé mě popovezli jen kousek a ještě se mi skoro omlouvali, že dál nejedou. Byli to ale hrozně fajn lidi. Podruhé mě vzal samozřejmě Slovák. Ten mě hodil až k Aljaževu domu, takže jsem ušetřil nějaký ten kilometr a hlavně trochu sil.
Což se později ukázalo jako velmi dobrý nápad.
Ještě před samotným výstupem jsem v údolí viděl i vodopád Peričnik. Celé údolí Vrata má silnou atmosféru. Modrá voda, vysoké stěny, lesy a nad tím vším Triglav.
Člověk jde dlouho jen údolím, ale už od začátku má pocit, že se blíží k něčemu velkému.
Výstup přes Pot čez Prag
Od Aljaževu domu už končí pohodová dolina a člověk najednou vidí rozcestníky, stezky a stěny, které jasně naznačují, že tady sranda pomalu končí.
Já jsem se na výstup vydal trasou Pot čez Prag. Dolů jsem pak šel Tominškovou cestou.
A čez Prag, jak už název napovídá, byl opravdu takový práh. Prostě výšvih. Žádná procházka parkem, ale poctivý nástup do severních stěn Triglavu.
S sebou jsem měl ferratový set, který jsem si koupil právě kvůli Triglavu. Kamarád mě předtím trochu strašil, že to bez něj nedám, takže jsem to nechtěl podcenit. A i když se tam člověk necvaká pořád jako na klasické sportovní ferratě, musím říct, že na některých místech bych ho klidně vytáhnout mohl.
Cesta přes Prag pro mě byla hodně silná i proto, že to byla moje první větší zkušenost s takhle zajištěnou vysokohorskou cestou. Ne klasická sportovní ferrata, kam člověk jede jen kvůli lezení, ale normální vysokohorská trasa, kde se najednou objeví železo ve skále, kolíky, ocelové lano a člověk si řekne:
„Aha, tak tady už začíná jiná liga.“
Klíčový bod je v horní části cesty přes „Prag“, tedy přes takový skalní práh. Je tam zhruba patnáctimetrová stěna, dobře zajištěná kolíky a ocelovým lanem. A právě tohle místo jsem si hodně užil.
Zároveň jsem měl respekt, protože to pro mě bylo nové. Přesně tenhle mix nejistoty, soustředění a nadšení ale dělá z hor silný zážitek.
Když jsem lezl nahoru, říkal jsem si, že to je prostě top. Skála, vzduch, výhledy, železo ve stěně a pocit, že se člověk opravdu dostává někam výš.
Nejen výškově, ale i zkušenostně.
Kamzíci, skály a poledovcový svět
Lezl jsem dál přes Prag a postupně si začínal připadat fakt malý. Bylo už odpoledne, počasí se začalo zatahovat a na trase jsem byl prakticky sám. Žádné davy, žádný provoz, jen já, skála, batoh a občasné kovové jištění ve stěně.
Cestou jsem potkal kamzíky, což tomu celému dodalo ještě větší horský nádech. Člověk se tam škrábe, funí, řeší každý krok a oni si tam chodí po skalách, jako by se nechumelilo.
Po tom hlavním výšvihu se člověk najednou objeví na takové zvláštní plošině, která působí skoro jako pozůstatek ledovce. A právě tohle mě na Triglavu hodně bavilo. Jak se během výstupu měnila prostředí.
Chvíli jdeš údolím kolem vody. Potom se sápáš přes skálu. Najednou se ocitneš v otevřenějším kamenném světě. Kolem velké kameny, plotny, suť, zajištěné úseky, výhledy do údolí a úplně jiná atmosféra.
Ledovec tam už dnes není, ale ten terén má pořád takový poledovcový nádech. Jako by bylo vidět, že tohle místo kdysi tvarovalo něco mnohem většího než jen obyčejná stezka.
Bylo to dlouhé, ale krásné.
Z Mojstrany jsem vyrazil zhruba kolem jedné odpoledne. Nahoru na Triglavski dom na Kredarici jsem došel něco po páté. Za sebou jsem měl údolí Vrata, stopování, Aljažev dom, výstup přes Prag, jištěné pasáže, kamzíky a první pořádný vysokohorský pocit.
Tohle nebyl jen přesun na chatu.
Tohle už byl regulérní horský výstup.
Noc na Triglavském domu na Kredarici
Na Triglavski dom na Kredarici jsem dorazil něco po páté odpoledne. A tady přišla covidová realita roku 2020.
Dnes už je to snad promlčené, ale tehdy to bylo trochu absurdní. Normální noclehárna s karimatkami byla kvůli pravidlům zavřená a na chatě mi řekli, že jediná možnost je koupit si dvoulůžkový pokoj.
Upřímně, v té době to pro mě byl docela velký výdaj a moc se mi do toho nechtělo. Navíc jsem věděl, že chci ráno co nejdřív pokračovat na vrchol.
Takže jsem to vyřešil trochu po svém. Nenápadně jsem se uvelebil pod schody směrem k matracové místnosti, vzal si deku, oblékl bundu, přikryl se a vlastně to nebylo vůbec špatné.
Dnes už bych takový nekomfort asi kousal hůř, ale tehdy to k celé akci nějak patřilo.
Prostě horský punk.
Nad ránem jsem se přesunul do jídelny ke stolu, abych se nachystal na výstup. K mému překvapení jsem ale zjistil, že je zamčeno. Ven se nakonec dalo odejít oknem, takže první lezení toho dne přišlo ještě před pátou ráno.
Ranní výstup na Triglav
Venku se začínalo pomalu rozednívat. Oblékl jsem se, nachystal věci a vyrazil směrem na Triglav. Slunce vycházelo, teplota byla příjemná a hory se postupně probouzely.
Cesta od Kredarice na vrchol už má zajištěná ferratová místa. Ocelová lana, kolíky, exponovanější úseky. Ferratový set jsem s sebou měl, ale nakonec jsem ho nepoužil. Přecvakávání by mě dost zdržovalo a v danou chvíli jsem se cítil jistě.
To samozřejmě neznamená, že bych to každému doporučil stejně. Triglav je pořád hora, kde se chyba nemusí odpouštět.
Po nějaké době stoupání, kdy pod sebou pořád vidíte chatu, se člověk dostane na Mali Triglav. A odtud začíná podle mě jedna z nejkrásnějších částí celé cesty.
Jde se po zajištěném hřebínku směrem na hlavní vrchol Triglavu. Kolem vás vzduch, výhledy, skála, ráno a ocelové lano, kterého se můžete kdykoliv přidržet.
Z dálky ten hřeben vypadá možná drsně a nebezpečně, ale když po něm jdete, je tam viditelná pěšina a vyloženě lezeckých míst tam není tolik. Spíš je to krásná, vzdušná a hodně atmosférická hřebenovka.
A v tom ranním světle to bylo nádherné.
Východ slunce na vrcholu Triglavu
Na vrcholu už byli tři kluci zabalení v dekách. Čekali tam na východ slunce. Takže já jsem byl ten den na Triglavu čtvrtý.
Tenhle moment mám dodnes v hlavě i ve fotkách. Chvíli jsme vlastně ani moc nemluvili. Jen jsme stáli, koukali kolem sebe a sledovali, jak se světlo pomalu rozlévá po horách.
Kolem nás vycházelo slunce, dole byla chata, všude Julské Alpy a na vrcholu byl ještě klid.
Než dorazili další lidé, byla tam nádherná pohoda. Tohle vyšlo fakt dokonale.
Na vrcholu jsem nějakou dobu pobyl. Je tam slavný Aljažev stolp, malá kovová věžička a symbol Triglavu. Člověk si udělá fotku, rozhlédne se, trochu si uvědomí, kde stojí, a pak přijde ta méně oblíbená část každého výstupu.
Sestup.
Sestup Tominškovou cestou
Všechno hezké jednou končí, takže jsem začal sestupovat zpět směrem ke Kredarici. U chaty, respektive pod chatou, jsem se rozhodl, že dolů nepůjdu stejnou cestou přes Prag, ale vezmu to přes Tominškovu cestu.
Až později mi došlo, že Tominškova pot je vlastně taky ferratová, nebo minimálně hodně exponovaná cesta. Některá místa jsou jištěná, ale ne vždy tak, jak by si člověk představoval. Občas jen kolíky, někde bez ocelového lana.
Pamatuju si jednu pasáž, kde jsem si říkal:
„WTF, kam jsem to zase vlezl?“
Ale zároveň to bylo nádherné.
Výhledy do údolí Vrata, skály, vzdušné pasáže, pocit opravdových hor. Tominškova pot mi přišla divočejší a možná psychicky náročnější než výstup přes Prag. Ne nutně technicky extrémní, ale v některých místech člověk opravdu cítí, že musí dávat pozor.
A taky pozor na sníh nebo ledová pole. Já jsem tam na ně narazil i v červenci. Takže i když je léto, Triglav není výlet v teniskách kolem přehrady. Podmínky se můžou měnit a některé části trasy můžou být nepříjemné i v hlavní sezoně.
Sestup trval věčně. Tominškova pot je krásná, ale po celém výstupu, noci na Kredarici a ranním vrcholu už toho měl člověk dost.
Dolů to nešlo rychle. Spíš jsem se postupně dobýval zpátky do civilizace.
Nakonec jsem se dobelhal až do Mojstrany, kde jsem měl ubytování.
A tam už nebylo moc co vymýšlet.
Hurá spát.
Ferrata Mojstrana: moje první opravdová ferrata
V rámci tohohle výletu jsem ještě navštívil ferratu Mojstrana. A právě tam jsem ferratový set využil naplno.
Dá se říct, že to byla moje první opravdová ferrata. Na Triglavu jsem měl sice ferratový set, ale set jsem na hřebeni nepoužil. Na Mojstraně už ano.
Byla to pěkná symbolická tečka za celým výletem. Na vrcholu ferraty je totiž zmenšenina Aljaževa stolpu, tedy té slavné věžičky, která stojí nahoře na Triglavu.
Takže jsem si vlastně dal nejdřív originál na nejvyšší hoře Slovinska a potom ještě malou verzi ve ferratě Mojstrana.
Hezky to do sebe zapadlo.
Návrat přes Jesenici a Lublaň
Pak už přišel návrat. Sbalit věci, přes Jesenici zpět do Lublaně a všechno tak trochu řešit za pochodu. Tehdy pro mě byla i ta logistika součást dobrodružství.
Vlaky, autobusy, roušky, zpoždění, domlouvání ubytování, rozhodování na místě. Žádná dokonale nalajnovaná expedice, spíš praktický punk.
V Lublani jsem se ještě kousek prošel, najedl se a potom už sedl na vlak domů. A štěstí pokračovalo, protože jsem měl zase kupé pro sebe.
Po tom všem úplná ideálka.
Proč byl Triglav průlomový výstup
Když se na to dívám zpětně, Triglav byl pro mě docela průlomový výstup. Bylo tam od všeho něco.
Poprvé jsem si výstup rozdělil přes noc na horské chatě. Poprvé jsem šel takhle výrazně zajištěnou vysokohorskou cestu. Poprvé jsem měl s sebou přilbu a ferratové vybavení. Poprvé jsem si víc osahal, jaké to je, když běžná horská turistika začne přecházet do jištěných cest, ocelových lan, kolíků a exponovanějších pasáží.
A zároveň se mi strašně líbilo, jak se během výstupu měnilo prostředí. Údolí Vrata s modrou řekou, vodopád Peričnik, Aljažev dom, stoupání přes Prag, skály, velké kameny, poledovcové plošiny, Kredarica, hřeben přes Mali Triglav a nakonec vrchol při východu slunce.
Tohle nebyl jen výšlap na nejvyšší horu Slovinska.
Byla to cesta, která mi ukázala, že hory můžou být mnohem pestřejší, syrovější a silnější než jen „vyšlápnout na vrchol a jít dolů“.
Celý ten výlet se mi fakt moc líbil. Triglav, Mojstrana, Julské Alpy, Lublaň, vlaková cesta, covidová zvláštní atmosféra i ten pocit, že člověk zase posunul svoje hranice.
Slovinsko je krásné.
A Triglav mi zůstal v hlavě jako jeden z těch výstupů, kde se potkalo všechno: trochu chaosu, trochu štěstí, trochu nekomfortu, trochu respektu a hodně radosti.
Triglav na punk.
Přesně tak.
