Priel Klettersteig: nejdelší ferrata v Rakousku a velký výkon během jednoho dne
Priel Klettersteig není ferrata, na kterou se jede kvůli jedné slavné fotce. Tohle není rychlá atrakce na hodinku, kde si člověk cvakne pár karabin, udělá fotku a jde dolů.
Tohle je úplně jiná liga.
Priel Klettersteig je uváděný jako nejdelší ferrata v Rakousku. Vede na Großer Priel, nejvyšší vrchol pohoří Totes Gebirge, a už jen samotná čísla budí respekt. Přes dva kilometry jištění, kolem devíti set výškových metrů na ferratě, několik těžších pasáží a dlouhý návrat zpět.
Já jsem ji šel celou v jeden den. Zezdola z Hinterstoderu, přes vesnici, na Prielschutzhaus, odtud na třídílnou ferratu, přes vrchol Großer Priel a potom sestup normální cestou zpět dolů.
Celkem mi to zabralo přibližně 15,5 hodiny.
A upřímně? Tohle byl jeden z největších výkonů v mojí historii výšlapů.
Rychlé shrnutí
Ferrata: Priel Klettersteig
Datum : 14.7.2023
Vrchol: Großer Priel, 2 515 m
Pohoří: Totes Gebirge
Oblast: Hinterstoder / Pyhrn-Priel, Rakousko
Obtížnost: C/D až D
Délka jištění: cca 2 130 m
Převýšení ferraty: cca 900 m
Start: Hinterstoder
Prielschutzhaus: 8:40
Nástup na ferratu: 9:40
Vrchol Großer Priel: 14:45
Čas na ferratě: cca 5 hodin
Návrat k autu: kolem 21:00
Celkový čas akce: cca 15,5 hodiny
Zajímavé pasáže: skalní okno / průlez dírou, Lokomotive, exponovaný traverz, úseky C/D a D
Charakter: velmi dlouhá, fyzicky náročná, třídílná ferrata s těžšími a vzdušnými úseky
Za mě: topovka, ale nebrat jako atrakci. Tohle je seriózní horská výzva.
Start z Hinterstoderu: žádná zkratka, pěkně odspodu
Priel Klettersteig jsem nešel žádnou zkrácenou pohodovou variantou. Startoval jsem dole z Hinterstoderu, prošel celou vesnici a pokračoval nahoru až k Prielschutzhausu.
Už samotný nástup na chatu je poctivý výšlap. Člověk ještě neleze ferratu, ale už stoupá, šlape a sbírá první výškové metry. A to je na celé téhle akci důležité: ferrata není izolovaná věc, která začne u auta. Je to součást dlouhého horského dne.
Na Prielschutzhaus jsem dorazil v 8:40. Tam jsem měl čas se trochu srovnat, doplnit energii, nachystat věci a připravit se na hlavní část dne.
Na samotnou ferratu jsem nastupoval v 9:40.
A pak začala ta pravá dřina.
Nejdelší ferrata v Rakousku
Priel Klettersteig je známý hlavně tím, že se uvádí jako nejdelší ferrata v Rakousku. A tohle označení není jen marketingová nálepka. Když člověk visí hodiny na ocelovém laně, pořád cvaká, leze, stoupá a soustředí se, rychle pochopí, že tady nejde jen o pár těžších kroků.
Ferrata má zhruba 2 130 metrů jištění a kolem 900 výškových metrů. To je opravdu hodně. Nejen technicky, ale hlavně fyzicky a psychicky.
Není to o tom, že by každý metr byl extrémně těžký. Spíš se postupně sčítá všechno dohromady: délka, převýšení, slunce, výška, lezení, únava a nutnost být pořád hlavou přítomný.
Na vrcholu Großer Priel jsem byl v 14:45. Takže samotná ferrata mi zabrala zhruba 5 hodin.
Pět hodin lezení na ferratě. To už je slušná porce.
Mrkněte předem na topo
U Priel Klettersteigu bych určitě doporučil podívat se předem na topo. Ne proto, aby se člověk zbytečně vystrašil, ale aby věděl, do čeho jde.
Není to jen dlouhá ferrata v obtížnosti C. Jsou tam i úseky C/D a několik míst obtížnosti D. A to je dobré vědět dopředu.
Samotné těžší pasáže se podle mě dají zvládnout, pokud má člověk zkušenosti, hlavu a fyzičku. Ale rozdíl je v tom, že tady nepřijde jedno těžší místo a konec. Tady člověk leze dlouho. A únava se postupně kumuluje.
Po třech, čtyřech nebo pěti hodinách na ferratě už i jednodušší pasáž působí jinak než na začátku. Ruce, nohy, hlava, soustředění – všechno dostává zabrat.
A když do toho ještě pere slunce, je to další level.
Skalní okno, Lokomotive a exponovaný traverz
Priel Klettersteig ale není jen dlouhá ferrata, kde člověk pět hodin monotónně cvaká po laně. Má i několik konkrétních pasáží, které si člověk zapamatuje.
Jedna z nich je průlez skalním oknem / dírou. Tohle mě bavilo, protože to ferratě dodá trochu dobrodružnější charakter. Nejde jen pořád nahoru po skále, ale člověk se najednou musí protáhnout skalním otvorem a celé to působí trochu jako taková horská hra.
Další výrazná pasáž je v topu označovaná jako Lokomotive. A tam už je cítit, že Priel umí přitvrdit. Je to úsek obtížnosti D, leze se trochu za roh a nahoru, což je fyzicky i technicky nepříjemnější. Není to jen o tom se někde přitáhnout rukama. Člověk si musí dobře stoupnout, přenést váhu, pracovat s tělem a hlavně zůstat v klidu.
A určitě bych nezapomněl ani na exponovaný traverz. Ten je taky docela záživný. Tady nejde jen o obtížnost v rukách, ale hlavně o prostor pod nohama, hlavu a soustředění. Přesně takové místo, kde si člověk řekne: dobrý, tady už fakt nechci dělat blbosti.
Za mě se tyhle pasáže daly zvládnout, ale ukazují, proč má smysl kouknout předem na topo. Ne kvůli strachu, ale kvůli respektu. Priel není extrém na každém metru, ale když se spojí D úseky, vzdušnost, traverzy, slunce a pět hodin lezení, únava se začne slušně sčítat.
Délka je větší problém než jednotlivý krok
Kdybych měl říct jednu věc, kterou bych u Prielu nepodcenil, tak je to délka. Jasně, D pasáže budí respekt. Ale za mě je hlavní náročnost právě v tom, jak dlouho to celé trvá.
Krátkou těžkou ferratu člověk zvládne silově i hlavou. Ale tady musíš fungovat dlouho. Pořád se jistit, pořád lézt, pořád hledat stupy, pořád držet tempo, pořád myslet na to, že nejsi na konci po první těžké pasáži.
A přesně proto je Priel Klettersteig tak dobrá výzva.
Není to jen test rukou. Je to test vytrvalosti, soustředění a schopnosti rozložit síly na celý den.
Voda, cukry a slunce
Na tuhle ferratu bych si určitě vzal dost vody. Fakt dost.
Když pálí slunce, tělo se na tak dlouhé ferratě vaří. Voda mizí rychle, energie ubývá a únava se začne násobit. U krátké ferraty člověk leccos odflákne. Tady se to může vrátit.
Kromě vody bych vzal i něco rychlého na energii. Tyčinky, gel, hroznový cukr, sušené ovoce, něco slaného. Prostě věci, které do sebe člověk dostane i ve chvíli, kdy už se mu nechce moc jíst.
U takové akce není dobré čekat, až přijde krize. Lepší je průběžně doplňovat a udržovat tělo v chodu.
Za deště bych do toho nešel
Priel Klettersteig bych osobně určitě nelezl za deště.
Už za sucha je to dlouhá a poctivá akce. Jakmile by do toho přišla mokrá skála, kluzké stupy, horší počasí a únava, zbytečně se z toho podle mě stává risk.
Tohle není ferrata, kde člověk za chvíli uteče dolů. Jasně, ferrata má tři části a dá se na několika místech opustit, což je dobré vědět. Ale nebral bych to jako výmluvu jít do špatného počasí stylem „však nějak slezeme“.
Právě naopak. U tak dlouhé ferraty je podle mě potřeba mít plán, topo, přehled o únikových možnostech a hlavně dobré počasí.
Třídílná ferrata a únikové možnosti
Priel Klettersteig je třídílný. To je prakticky důležité, protože člověk nejde jeden krátký úsek, ale dlouhou trasu, která se postupně skládá.
Výhodou je, že ferratu lze na několika místech opustit. To je fajn vědět hlavně kvůli počasí, únavě nebo situaci, kdy člověk cítí, že ten den prostě nejde podle plánu.
Ale i tak bych k tomu přistupoval s respektem. Úniková možnost není důvod něco podcenit. Je to spíš pojistka.
Na takové ferratě je lepší mít rezervu než jet úplně na krev od začátku.
Großer Priel: vrchol po pěti hodinách lezení
Na vrchol Großer Priel jsem došel v 14:45.
Tohle byl silný moment. Nejen proto, že Großer Priel je nejvyšší vrchol Totes Gebirge, ale hlavně proto, co tomu předcházelo. Ranní start z Hinterstoderu, výšlap na Prielschutzhaus, nástup na ferratu v 9:40 a potom zhruba pět hodin lezení.
Když člověk stojí nahoře po takové dřině, má to úplně jinou váhu než krátký výšlap.
Tady jsem si fakt říkal, že fyzička a vytrvalost tam jsou. Ne vždycky se to pozná na běžném tréninku nebo na krátké trase. Ale když člověk zvládne takovou akci od rána do večera, bez zkratek a v jednom dni, tak ví, že nějaký základ v těle prostě je.
A tohle mě na tom bavilo hodně.
Sestup normálkou a návrat k autu
Po vrcholu samozřejmě nebyl konec. To je věc, kterou hory vždycky připomenou. Vrchol je krásný, ale pořád se musí dolů.
Sestup jsem šel normální cestou. Po tak dlouhé ferratě už člověk cítí nohy, únavu i hlavu. A právě tady je potřeba mít ještě dost energie a koncentrace. Protože návrat není formalita.
K autu jsem dorazil kolem 21:00.
Celá akce mi zabrala přibližně 15,5 hodiny.
Tohle už není „šel jsem si zalézt ferratu“. Tohle je celodenní horský výkon.
A za mě jeden z největších v mojí historii výšlapů.
Pro koho je Priel Klettersteig
Priel Klettersteig bych nedoporučil jako první ferratu. Ani jako druhou, pokud člověk nemá opravdu dobrou fyzičku a hlavu na výšku.
Tohle je ferrata pro lidi, kteří už mají něco za sebou. Umí se pohybovat na ferratě, zvládají vzdušnost, dokážou být dlouho soustředění a hlavně mají výdrž.
Je potřeba počítat s tím, že:
- ferrata je extrémně dlouhá,
- obtížnost jde místy až do D,
- jsou tam zajímavé technické pasáže jako skalní okno, Lokomotive nebo exponovaný traverz,
- únava se kumuluje,
- slunce může výrazně zvýšit náročnost,
- sestup je pořád další velká část dne,
- počasí musí být dobré,
- voda a energie jsou zásadní,
- celý den vyžaduje fyzickou i psychickou rezervu.
Pokud tohle člověk respektuje, může to být nádherná výzva. Ale není to ferrata na styl „nějak to dáme“.
Co bych nepodcenil
U Priel Klettersteigu bych nepodcenil hlavně čtyři věci: počasí, vodu, energii a tempo.
Počasí musí sedět. Za deště bych tam nešel. U tak dlouhé ferraty nechceš řešit mokrou skálu, bouřku nebo kluzké stupy.
Vody bych vzal radši víc. Hlavně v létě a ve slunci.
Energii bych doplňoval průběžně. Nečekat až na krizi, ale jíst a pít už od začátku.
A tempo? Tady nemá smysl přepálit první hodiny. Priel není sprint. Je to dlouhý výkon, kde se vyhrává tím, že člověk vydrží.
Hinterstoder jako outdoorové království
Co mě na celé akci bavilo i mimo samotnou ferratu, byl Hinterstoder.
To není jen místo, kde zaparkuješ, vyrazíš na kopec a zmizíš. Hinterstoder na mě působil jako malé outdoorové království. Lokalita, kde by se dalo úplně v pohodě strávit několik dní a pořád by bylo co dělat.
Ferraty, výstupy, přechody, trailové běhy, klasické běhání, kolo, veřejné alpine baden, regenerace, voda, hory všude kolem. Prostě topovka.
U parkoviště je navíc park s ledovou vodou, kde se dá po túře brodit a našlapovat ve studené vodě u zábradlí. K tomu Kneippův chodník s různým povrchem – kamínky, kůra a podobně.
Po 15,5 hodinách v horách je tohle úplně luxusní tečka. Nohy dostanou ledovou vodu, hlava trochu vypne a člověk má pocit, že přesně takhle má horský den skončit.
Za mě by Hinterstoder dával smysl i jako vícedenní základna. Jeden den Priel, další den lehčí regenerace, kolo, voda, kratší výšlap nebo trail. Tohle místo má velký potenciál.
Moje hodnocení
Priel Klettersteig je za mě jedna z největších ferratových výzev, které jsem šel. Ne proto, že by každý metr byl technicky extrémní, ale protože všechno dohromady tvoří obrovský den.
Dlouhý nástup, pět hodin na ferratě, vrchol Großer Priel, sestup normálkou a návrat k autu až kolem deváté večer.
Celkem 15,5 hodiny.
Tohle byl jeden z těch dnů, kdy si člověk sáhne hlouběji, ale zároveň si potvrdí, že na to má. Fyzicky, vytrvalostně i hlavou.
Priel Klettersteig bych popsal jednoduše:
Nejdelší ferrata v Rakousku, poctivá horská dřina a jeden z mých nejsilnějších výkonů v horách.
Není to atrakce. Je to výzva.
A právě proto je to topovka.
