Moje nejvyšší alpská hora v ten moment. Brzy ráno jsem se probudil, autem jsem popojel do Kaprunu – tady je úplně na konci komunikace betonový desetipatrový parkovací dům, kde jsem nechal auto.
Den první: Výběh z parkoviště a výstup na vrchol
Celý výlet jsem začal na parkovišti v Kaprunu, hned na konci komunikace u patrového parkoviště. Zatímco jiní by možná volili pohodlnější způsob, já jsem to vzal pěšky podél první části lanovky. Vyběhl jsem nahoru svižným tempem a pak se napojil na silnici vedoucí serpentinami až k přehradám. To byla první z mnoha úchvatných zastávek, kde se tyčily masivní hráze s krásným výhledem na okolní hory.
Od přehrad jsem pokračoval dál směrem k Heinrich-Schwaiger-Haus, chatě, která slouží jako základna pro ty, kteří se chystají na vrchol. Ale já jsem se nezdržoval a pokračoval jsem rovnou dál. Cesta na Grosser Wiesbachhorn mě vedla přes hřebeny a ledovcové pasáže, které místy připomínaly šplhání na zraločí ploutev – charakteristický tvar vrcholu mě fascinoval od první chvíle.
Měl jsem s sebou kompletní vybavení, připravený na jakékoliv podmínky, ale 16. srpna mě čekalo spíše chodácké počasí. Sněhové pole bylo jediné místo, kde jsem musel opatrně našlapovat, ale jinak jsem mačky ani cepín nepotřeboval.
Na vrcholu mě čekala odměna v podobě nádherných výhledů. Přestože byl vrchol částečně zahalený v mracích, scenérie kolem byla naprosto ohromující. Ledovce, přehrady a horské masivy kolem vytvářely úchvatnou podívanou. Po krátké svačině a vychutnání si těchto okamžiků jsem začal sestupovat zpět k chatě.
Den druhý: Sestup a malá „sada“ od strojvůdce
Po fyzicky náročném dni jsem přenocoval v nocovišti pro horolezce. To zázemí bylo skvělé – teplo a pohodlí, přesně to, co člověk po celodenním výšlapu potřebuje.
Po probuzení a nejlepší čokoládové ovesné kaši jsem se vydal ještě na přehradní ferratu, tak to byl taky zážitek. Poté ještě další ferraty v areálu, obhlídka svišťů a zpět na „ubytko“ pro věci. Na místě jsem nechal svou starou zmuchlanou, již ne moc funkční legendární péřovečku. Budiž ji někdo využije v nouzi. Myslím, že lepší než ji vyhodit v Olomouci do konťasu.
Pak už jsem se vydal stejnou trasou zpátky dolů do Kaprunu. Sestup byl opět krásný, ale při cestě jsem využil bezpečnostní schodiště u lanovky. A protože mě nešlo přehlédnout, neušlo oku strojvůdce, že se pohybuji v blízkosti jeho teritoria – dostal jsem od něj „sadu“ poznámek.
Ale ani to mi nemohlo zkazit zážitek. Dvoudenní výlet na Grosser Wiesbachhorn byl úžasný, krásné výhledy, skvělá příroda a pocit, že jsem zažil něco speciálního.
