Naposledy aktualizováno 4 července, 2024
Nejvyšší hora Kosova z Makedonie, přes letiště Skopje (20.-25.6.2024)
Ve čtvrtek 20.6 jsem se ráno sbalil a vydal se na vlak do Olomouce. Odtud jsem s přestupem v Břeclavi dojel do Bratislavy. Z hl.nádraží jsem se dostal pěšky + busem na letisko.
Odtud let do Skopje, hlavního města Makedonie, kde jsem byl už podruhé. Najedl jsem se, podíval na Euro a spát.
Celý pobyt panovala obrovská vedra, čemuž jsem i trošku přizpůsobil program.
V pátek jsem dopoledne navštívil místní ZOO, kde byla řada zvířat, málo lidí, takže jsem si to užil. Odpoledne pak bylo ve znamení přesunu do města v podhůří – Gostivar.
V sobotu, výstupový den, jsem vstával v 4:30, a v 5:15 jsem už přešlapoval na místním autobusáku. Vyhlédnutý spoj samozřejmě nejel. Vzal mě jeden borec co jel na Tetovo a vyhodil mě u sjezdu z dálnice.
Tam jsem šel asi 10 minut a vzal mě další člověk do vesnice Negotino. Odtud to byl nějaký ten kiláček do vesnice Senokos. Odtud už se zvedá stále asfaltová cesta, která vede do úplně poslední osady Gjurgjeviste.
Jdu asi 20 minut, míjím nějaké vysílače a zrovna mi zastaví na mávnutí starší pán, i v těchto končinách, a vezmě mě až na začátek treku. Nejdřív si ale musím dát s chlapíkama u mešity kávu. Je 8.30, vyrážím a nakonec jsem si dal i káves, takový průběh jsem ani nečekal 🙂
Samozřejmě, mohl jsem si za max třeba 25 E zaplatit dopravu až na start treku, ale to prostě není ono, však mi rozumíte 🙂 Takto to byla výzva, tak nějak jsem tušil, že to za den stihnu.
Jde se dobře, protože až do cca 1800 m.n.m. jsou koleje od offroadů a pohodlná stezka. Paráda, že jsem si s sebou vzal turistické hole, s nimi se jde daleko lépe a šetřím taky svá kolena. Při sestupu je ocením snad ještě více.
Nahoru jsem pak dorazil za 5 hodin a 15 minut, něco před 14h.
Hraniční kámen s Makedonií a nápis modrou barvou na kameni – symbol vrcholu a nejvyššího místa v Kosovu – diskutabilním státu, který vznikl na území Srbska. Já s ním problém nemám, ale je to docela stále ožehavé téma na Balkáně.
Jsem tu sám, po celou cestu jsem potkal jediného borce, taky samotáře.
Rozhledy parádní, dokonce se umoudřilo počasí a nebylo úplně totálně jasno, naopak příjemně. Jenom pár sněhových políček. Po cestě je dost možností vody.
Cesta není nikterak náročná, je to choďák. Přiznám se, že to bylo hodně dlouhé. Převýšení bylo přes 2000 m a celkově jsem ten den nachodil 48 kilometrů. (62500 kroků).
Zpět na okraj Gostivare jsem se dostal v podvečer. Hodil mě tam – celou cestu z osady pod horama místní borec, se kterým jsem se seznámil ráno na tom kávesu 🙂 No tak to vidíte. Lidi jsou všude super, bez jejich pomoci by mi to všechno trvalo déle a méně komfortně.
Takže blagodaram.
Není zde EU data – doporučuji si stáhnout offline mapy !!! Byť je cesta viditelná.
Po návratu pod hory jsem již užíval regeneraci, sluníčko a místní gastronomii.
Další den návrat do Skopje, které jsem si taky prošel a načerpal inspiraci třeba na příští návštěvu.
Poté už jen let do Blavy a pak vlakem do Olomouce k autu a domů.
Horám zdar.