Gran Paradiso (4061 m) – moje první alpská čtyřtisícovka

Naposledy aktualizováno

Výstup na Gran Paradiso (4061 m) byl pro mě jeden z nejsilnějších horských zážitků roku 2025. Nešlo jen o další vrchol do sbírky. Tohle byla moje první alpská čtyřtisícovka, první větší zkušenost s italskými Alpami a zároveň výlet, na který budu vzpomínat ještě hodně dlouho. Už samotná cesta měla skvělou atmosféru – let do Turína, přesun do Aosty, nocleh na horské chatě a pak výstup přes ledovec až k vrcholové Madoně. Prostě splněný sen.

Obsah článku

Přes Prahu a ranní let do Turína

Dne 19. 7. 2025 jsem se vydal do Prahy, kde jsem měl zajištěné ubytování v kapslích kousek od hlavního nádraží. Byla to ideální varianta, protože zastávka autobusu na letiště byla doslova poblíž. Ubytoval jsem se, zalehl a snažil se rychle usnout, protože mě čekalo hodně brzké vstávání.

Ráno mi letělo letadlo kolem šesté, takže šlo o jeden z prvních ranních spojů. Zajímavé pro mě bylo už to, že jsem letěl teprve podruhé v životě se zavazadlem do podpalubí, protože tentokrát jsem s sebou bral i alpinistickou výbavu. Mačky, cepín, další věci do vysokých hor… už jen tohle samo o sobě dávalo celé akci jinou atmosféru. Bylo jasné, že tentokrát nepůjde o obyčejný výlet.

Kolem osmé ráno už jsem byl v Turíně. Hned na letišti jsem si fotil směry na Aostské údolí, kam jsem měl namířeno, a v hlavě běžela jediná věc – že mě konečně čekají první italské Alpy. Do centra jsem se dostal bez problémů a ještě jsem si stihl město trochu projít. Zašel jsem si i do Decathlonu, kde jsem koupil jedny kraťasy. To se pak ukázalo jako docela vtipná část celé výpravy, protože jsem během pobytu pořád řešil, jestli jsou mi vlastně dobré, a nakonec jsem si z Itálie odvezl kraťasy rovnou troje.

V 11:25 mi jel vlak směrem na Ivreu. Tam jsem zjistil, že až do Aosty se ten den vlakem nedostanu, protože mezi Ivreou a Aostou byl problém na trati. Takže následoval přestup na autobus. Nakonec to ale všechno klaplo a kolem druhé odpoledne jsem byl v Aostě. Přesun z Turína do Aosty vyšel zhruba za dvě a půl hodiny, což mi přišlo úplně v pohodě.

Aosta a pohodový rozjezd výpravy

Aosta mě hned nadchla. Krásné město, skvělá atmosféra, římské památky, hradby, kostely, příjemné uličky a samozřejmě i zmrzlina. Hned první den jsem si to tam šel projít a měl jsem radost i z ubytování – super cena, skvělá lokalita, kousek od nádraží i centra. Prostě ideální základna před horami.

Ještě ten den jsem si vyřešil i praktickou věc – kde si nechám zavazadlo, protože do hor jsem rozhodně nechtěl tahat všechno. Pak už klasika, Coca-Cola Zero a spát.

Další den jsem věnoval pohodovější prohlídce města a lehké regeneraci. Už z dálky jsem pozoroval zasněžené vrcholky a mezi nimi i svůj cíl. Přesně ten moment, kdy člověku začíná docházet, že za chvíli už tam opravdu bude stát někde pod tím vším a půjde vzhůru.

Dal jsem si takový svůj fit den – zacvičil jsem si na místním workoutu v parku, zašel na kafe, prošel si město, staré brány a další památky. Pak jsem si chvíli odfrkl na ubytku a večer zamířil ještě na místní venkovní bazén. Tohle je za mě v Alpách vždycky top – když jsou v údolí venkovní koupáky, kde si člověk může zaplavat, zregenerovat a přitom pořád cítit tu horskou atmosféru. Dal jsem si plavání, další zmrzku, pofotil památky a šel spát. Všechno už směřovalo k hlavní části výpravy.

Přesun do Valsavarenche a výstup na chatu

Další den už přišel konečně přesun pod horu. Ráno jsem si schoval věci na nádraží v Aostě a čekal na autobus, který jel směrem ke švýcarské hranici a oblasti kolem Courmayeuru a Mont Blancu. Po cestě jsem ale vystoupil a přestoupil na další spoj do údolí Valsavarenche.

Ten mě dovezl až do jednoho z nejvýše položených parkovišť a kempů v okolí. Je to přesně ten typ místa, který mám rád – autobus se otočí na parkovišti a vedle už je v podstatě rovnou vstup do národního parku. Vylezeš z dopravního prostředku a můžeš okamžitě vyrazit na túru.

Kolem 13:15 jsem procházel kolem cedule směrem na Rifugio Vittorio Emanuele II. Začátek trasy vedl ještě lesíkem, pak se ale rychle otevřely výhledy, stromů ubývalo, byly čím dál menší a člověk nakonec kráčel už jen kamenitou horskou krajinou. Byla to krása.

V krásných 16:00 jsem dorazil na chatu. Rifugio Vittorio Emanuele II leží ve výšce 2735 m, takže bylo jasné, že na vrchol ještě zbývá slušných 1300 výškových metrů. Ale to mělo přijít až druhý den. Teď byl čas ubytovat se, vydechnout a nasát atmosféru místa.

Po příchodu jsem se ještě prošel kolem chaty v kroksách, zašel k jezírkům a plesům a trochu se osvěžil. Nekoupal jsem se, jen si to užil. Mimochodem to byl i první trip, kdy jsem měl ledovcové brýle, takže i tohle mělo své kouzlo.

Večer na Rifugio Vittorio Emanuele II

Na 19:00 byla naplánovaná večeře, kterou jsem měl v rámci polopenze, a byla to výborná volba. Dostal jsem skvělé jídlo, poseděl jsem a protože jsem seděl sám, brzy jsem začal být trochu středem pozornosti. Hned se mě pár lidí vyptávalo, odkud jsem a kam mířím, takže jsem se docela rychle seznámil s několika dalšími horaly.

Bylo to super i proto, že s jedním z těch kluků jsem pak další den sestupoval zpátky dolů. Celou cestu jsme si povídali, probírali tipy na další kopce, logistiku i cestování a já si u toho ještě trochu potrénoval angličtinu a němčinu. Tohle mám na horách rád – člověk si nejede jen pro výkon nebo vrchol, ale odnese si i různé malé momenty a setkání.

Po večeři už jsem šel brzo spát. V devět večer už jsem ležel a věděl, že další den bude ten hlavní.

Summit day – výstup na Gran Paradiso

Ráno začal na chatě ruch už kolem čtvrté. Snídaně, balení, přípravy, soustředění. Jeden týpek mi omylem sebral boty, takže jsem ho tam po ránu musel nahánět, ale všechno se rychle vysvětlilo a vyřešilo. I tohle patří k horským chatám.

Po snídani jsem se posilnil, něco hodil do batohu a něco po půl šesté vyrážel vzhůru. Začínalo se rozednívat a přesně tenhle okamžik mám na horách strašně rád – nejdřív jdeš skoro potmě, pak se najednou svět začne probouzet a během pár minut vidíš celé okolní hory úplně jinak.

Kolem 5:55 jsem nasazoval mačky, stejně jako většina ostatních. Šlo se po ledovci, místy to bylo nepříjemnější, ale s holemi a mačkami to šlo dobře. V sedm ráno jsem byl pořád na ledovci a kolem 7:30 už se přede mnou otevírala vrcholová část hory. To byl jeden z nejhezčích momentů celé cesty nahoru – vidíš před sebou rozeklaný vršek, skály, vrcholové partie a dochází ti, že se opravdu blížíš k cíli.

Potom přichází poslední výšvih na ledovci, který už je fakt prudký, takže je to poctivá dřina. Slunce svítí, člověk je vysoko a zároveň se objevují i ledovcové trhliny. Jedna z nich byla docela blízko právě v místě, kde se ledovec pomalu opouští a přechází se na skálu.

Když jsem se tam otočil, otevřely se úplně neskutečné výhledy. Bylo vidět Matterhorn, Monte Rosu, Mont Blanc a další alpské velikány. To byl přesně ten moment, kdy víš, že jsi na opravdu velké hoře a že tohle je prostě nádhera.

Vrcholová pasáž, kramle a Madona

Jakmile skončí ledovec, začíná další těžká pasáž – a pořád ještě v mačkách. Nejprve je tam ještě trochu sněhu, ale ten postupně ubývá a člověk se dostává na poměrně úzké římsy. Chodí se tak trochu okruhem, aby se lidé nemuseli v tom úzkém prostoru moc vyhýbat, protože nahoře už opravdu není moc místa.

A pak přijde samotné finále. Když se člověk dostane k výšvihu na závěrečný hřebínek, čekají tam dokonce stupy a kramle. A tam už začíná opravdu vzdušné, exponované divadlo. Pamatuju si to dodnes úplně přesně – člověk leze po kramlích, z obou stran je to pořádně vzdušné a ten pocit expozice je fakt silný.

Jakmile vylezeš tenhle kousek, jsi u vrcholové Madony. Místa tam ale moc není. Nějak jsme se tam poskládali i s jednou navázanou skupinou, což bylo docela výživné. Upřímně jsem si při pohledu na jejich trochu promotaná lana říkal, že je možná někdy jednodušší jít sólo než být ve skupině, kde se může stát ledacos. Ale jejich leader očividně věděl, co dělá.

Každopádně v 8:45 jsem byl na vrcholu. Na samotném vršku jsem strávil asi deset minut. V klidu jsem si užil rozhledy, výhledy a nechal na sebe dolehnout, co se právě podařilo. Moje první alpská čtyřtisícovka. Gran Paradiso. 4061 metrů. Splněný sen.

Sestup dolů a návrat do údolí

Sestup se nahoře jde jinudy, takže se vrcholový úsek obchází z druhé strany. I tam bylo několik míst, kde se člověku tají dech a kde se spousta lidí raději jistí. Člověk jdoucí sólo to samozřejmě řeší trochu jinak, ale respekt tam byl velký.

V 9:15 už jsem se po vrcholovém okruhu napojoval zpět na ledovec a začal pečlivě sestupovat dolů. Dolu to pak šlo docela svižně. V 10:15 už jsem slézal problematičtější úsek s vyšším sněhem a úzkou pěšinou podél skály, v 11:00 už jsem znovu viděl chatu a ve 12:00 jsem byl skoro zpátky na parkovišti. To mi přišlo až neuvěřitelné.

Pak už následoval autobus dolů. Ten mě vyhodil zpátky v údolí u silnice a bylo potřeba dostat se zase do Aosty. Jenže autobus byl plný a už jsem se do něj nevešel, takže jsem musel čekat na další. Nakonec mi to ale ani nevadilo – prošel jsem se po vesnicích podél cesty, koukal po hradech a užíval si, že mám vrchol úspěšně za sebou.

Dalším autobusem jsem se dostal do Aosty, vyzvedl si bagáž na nádraží a pak se přesunul do Ivrey, kde jsem měl další ubytování. Tam už jsem nakoupil jídlo, odpočíval a vstřebával úspěšný výstup.

Ivrea, odpočinek a návrat domů

Další den jsem se probudil v Ivreji a dopoledne se přesouval mezi ubytováními. To druhé bylo na okraji, v malé vesničce Cascinette d’Ivrea, a ubytovali mě tam hned dopoledne. Navíc tam byli super lidé, takže to byl ideální prostor na pořádný odpočinek po úspěšném výstupu.

Najedl jsem se, zrelaxoval a pak se rozhodl, že se půjdu projít do obchodní zóny, která byla několik kilometrů daleko. Člověku se po horách stejně ještě chce chodit a být venku, takže proč ne. Došel jsem k nákupáku, dal si kávu, něco k jídlu, trochu se zchladil a samozřejmě jsem zamířil do Decathlonu. Už podruhé během téhle výpravy. A právě tady jsem si koupil další dvoje kraťasy v akci.

Takže výsledkem celé expedice bylo nejen zdolání první alpské čtyřtisícovky, ale i to, že jsem si z Itálie odvezl troje kraťasy, které teď nosím na hory a výlety.

Pak už následoval přesun zpátky do Turína. Chvíli jsem se tam ještě prošel, zašel k Mole Antonelliana, počkal si na autobus na letiště a 25. 7. 2025 letěl domů. Ještě ten den jsem stihl i vlak do Olomouce, takže večer už jsem usínal doma – značně unavený, ale naprosto plný zážitků.

První alpská 4000 a top zážitek

Tenhle trip pro mě byl opravdu výjimečný. První alpská čtyřtisícovka, první větší zkušenost s ledovcem v Alpách, první použití ledovcových brýlí, noc na horské chatě, vrcholová Madona, fantastické výhledy na alpské velikány a k tomu všemu skvělá italská atmosféra.

Na výstup mi nakonec stačily hole a mačky, cepín jsem nepoužil. A i když bych ještě mohl dohledat přesné statistiky jako kroky, výkon nebo nastoupané metry, už teď můžu říct jedno – Gran Paradiso patří mezi moje největší horské zážitky vůbec. V momentě, kdy to píšu, je to jednoznačně jeden z top výletů, možná i top 10 úplně celkově.

Gran Paradiso (4061 m) je nejvyšší hora ležící celá na území Itálie a pro mě navždy zůstane tou první alpskou čtyřtisícovkou. Splněný sen, top týden a další důkaz, že Itálie je prostě skvělá

Podobné příspěvky